Otec Richard učí, že utrpení nás proměňuje - ne tím, že ho snášíme odděleně a osamoceně, ale tím, že si uvědomujeme naši univerzální propojenost s druhými a s Bohem:

Nejsem masochista a určitě nemám mučednický komplex, ale věřím, že jedinou cestou z hlubokého smutku je jít s ním a přes něj. neučí se zjemňující lekce utrpení. Když však dokážu pro něco najít společný smysl, zvláště když mi to umožní milovat Boha a druhé stejnou činností, Bůh mě přes to dokáže přenést. Začínám důvěřovat nejednoznačnému procesu života.

Když neseme své malé utrpení solidárně s jedinou univerzální touhou celého lidstva, pomáhá nám to uchránit se od sebelítosti nebo zahleděnosti do sebe. Víme, že jsme v tom všichni společně a že je to pro všechny stejně těžké. Téměř všichni lidé v sobě nesou velkou a skrytou bolest, i když o tom nevědí. Když se nám podaří udělat posun a uvědomit si to, změkčí to prostor kolem našich příliš bráněných srdcí. Díky tomu je těžké být k někomu krutý. Sdílený boj nás nějakým způsobem sjednocuje - tak, jak to snadná útěcha a zábava nikdy nedokážou.

Někteří mystici jdou dokonce tak daleko, že tvrdí, že individuální utrpení vůbec neexistuje - a že utrpení je jen jedno, všechno je stejné a všechno je to utrpení Boží. Obraz Ježíše na kříži to ochotné duši nějakým způsobem zprostředkovává. Ukřižovaný Bůh je dramatickým symbolem jediného utrpení , do kterého Bůh plně vstupuje s námi - mnohem více než jen za nás, jak jsme byli většinou naučeni si myslet.

Jestliže je utrpení, dokonce i nespravedlivé utrpení (a každé utrpení je na určité úrovni nespravedlivé), součástí jednoho Velkého tajemství, pak jsem ochoten - a někdy dokonce rád - nést svůj malý díl. Musím však věřit, že to někomu nebo něčemu nějak pomáhá a že to má význam ve velkém plánu věcí. Etty Hillesumová (1914-1943), mladá Židovka, která zemřela v Osvětimi, skutečně věřila, že její utrpení je také utrpením Božím. Dokonce vyjádřila hlubokou touhu "pomoci Bohu" nést část z něj. [1] Taková svoboda a taková velkorysost ducha jsou pro mě téměř nepředstavitelné. Podobně odvážné vyjádření nabízí i Nový zákon v Kolosanům 1,24. Co vytváří takové lidi větší než život? Jejich altruismus je těžko pochopitelný téměř podle jakékoli psychologické definice lidské osoby. Domnívám se, že takoví lidé postavili svůj život na skutečnosti sjednocení s Bohem, Realitou nebo tím, co konečně je.

Father Richard teaches that we are transformed by our suffering—not by bearing it apart and alone, but by recognizing our universal connectedness with each other and God:

I am no masochist, and I surely have no martyr complex, but I do believe that the only way out of deep sadness is to go with it and through it. Sometimes I wonder if this is what we priests mean when we lift up bread and wine at the Eucharist or communion and say, “Through him, and with him, and in him.” I wonder if the only way to spiritually hold suffering—and not let it destroy us—is to recognize that we cannot do it alone. When I try to heroically do it alone, I slip into distractions, denials, and pretending—and I do not learn suffering’s softening lessons. But when I can find a shared meaning for something, especially if it allows me to love God and others in the same action, God can get me through it. I begin to trust the ambiguous process of life.

When we carry our small suffering in solidarity with the one universal longing of all humanity, it helps keep us from self-pity or self-preoccupation. We know that we are all in this together, and it is just as hard for everybody else. Almost all people are carrying a great and secret hurt, even when they don’t know it. When we can make the shift to realize this, it softens the space around our overly defended hearts. It makes it hard to be cruel to anyone. Shared struggle somehow makes us one—in a way that easy comfort and entertainment never can.

Some mystics even go so far as to say that individual suffering doesn’t exist at all—and that there is only one suffering, it is all the same, and it is all the suffering of God. The image of Jesus on the cross somehow communicates that to the willing soul. A Crucified God is the dramatic symbol of the one suffering that God fully enters into with us—much more than just for us, as we were mostly trained to think.

If suffering, even unjust suffering (and all suffering is unjust on some level), is part of one Great Mystery, then I am willing—and even happy, sometimes—to carry my little portion. But I must trust that it is somehow helping someone or something, and that it matters in the great scheme of things. Etty Hillesum (1914–1943), a young Jewish woman who died at Auschwitz, truly believed her suffering was also the suffering of God. She even expressed a deep desire to “help God” carry some of it. [1] Such freedom and such generosity of spirit are almost unimaginable to me. Colossians 1:24 offers a similarly daring statement in the New Testament. What creates such larger-than-life people? Their altruism is hard to understand by almost any psychological definition of the human person. I believe such people have built their lives on the reality of union with God, Reality, or What Finally Is.