Naše letošní téma denních rozjímání odráží skutečnost, že nic není samo o sobě. Otec Richard popisuje důvěrný vztah, který prožíváme, když se necháme milovat, vidět a "nahlížet" Bohem:

Věřím, že skutečný přístup k tomu, kým plně jsme, nemáme jinak než v Bohu. Pouze když spočineme v Bohu, můžeme najít bezpečí, prostor a až děsivou svobodu být tím, kým jsme, vším, čím jsme, a mnohem víc, než si myslíme, že jsme. (Ujistěte se, že vám musí být něco odpuštěno, jinak se to nikdy nedozvíte!) Teprve když se najdeme v Bohu a žijeme a vidíme Božíma očima, "všechno má své místo". Všechny ostatní systémy vylučují, vyhánějí, trestají a chrání, aby našly identitu pro své členy v jakési ideologické dokonalosti nebo oddělené nadřazenosti. Většina si myslí, že "poskvrňující prvek" musí být vyhledán, izolován a často i potrestán. Toto marné úsilí nás odvádí od ústředního úkolu lásky a sjednocení.

Mít obnažené propojení s Nejvyšším Druhým znamená poznat sebe sama ve své nejpravdivější a nejhlubší podstatě. Když se necháme dokonale přijmout, zcela nazírat Tím, který všechno ví a všechno přijímá, jsme nezničitelní.

Pokud se naučíme přijímat dokonalý pohled Druhého a nechat se jím zrcadlit, pak hlasy lidského davu, i ty negativní, mají jen malou moc nás zranit. Nejlépe řečeno, jak je citován Mistr Eckhart (1260-1327): "Oko, jímž se budete dívat zpět na Boha, bude stejné, jakým se Bůh poprvé podíval na vás." [1]

Pokorné setrvání před Božím pohledem nejen sjednocuje psychiku, ale dělá přesně to, co poznávám, když učím kontemplativní modlitbu. Sjednocuje touhu. Osvobozuje nás od toho, co Henri de Lubac (1896-1991) nazval "závratí představivosti". [2] Je to vír představivosti, který se dívá sem, tam a všude. Stát před jediným, přijímat Boha doslova nám umožňuje být vyrovnanými a shromážděnými na jednom místě. Můžeme být na jednom místě, můžeme být tady a teď. Můžeme se přestat stále ohlížet tam, kde nás čeká zítřejší štěstí. Jak napsal apoštol Pavel: "Nyní je příznivý čas, dnes je den spásy" (2K 6,2).

Že tomu Pavel rozumí, vidíme v nejkrásnějším odstavci z jeho Druhého listu Korinťanům. Říká: "My s odhalenými tvářemi budeme postupně jako v zrcadle odrážet jas Páně. Vše bude stále jasnější a jasnější, jak se budeme postupně proměňovat v obraz, který odrážíme" (2K 3,18). To je ono!

Nemá to nic společného s tím, že bychom byli dokonalí. Má to co dělat s tím, abychom byli ve vztahu, drželi se svazku tak pevně, jako se Bůh drží nás, a zůstali v něm. Ten, kdo všechno zná a všechno přijímá, jako to dělá zrcadlo, nemá problém všem odpustit. Nejde o to být správný, ale být spojený.

Our Daily Meditations theme this year reflects the reality that nothing stands alone. Father Richard describes the intimate relationship we experience when we allow ourselves to be loved, seen, and “gazed upon” by God:

I believe that we do not have real access to who we fully are except in God. Only when we rest in God can we find the safety, the spaciousness, and the scary freedom to be who we are, all that we are, and much more than we think we are, “warts and all.” (Make sure you need to be forgiven for something or you will never know this!) It’s only when we find ourselves in God, and live and see through God’s eyes that “everything belongs.” All other systems exclude, expel, punish, and protect to find identity for their members in some kind of ideological perfection or separate superiority. Most think “the contaminating element” must be searched out, isolated, and often punished. This wasted effort keeps us from the centrally important task of love and union.

To have naked interface with the Ultimate Other is to know one’s self in one’s truest and deepest being. When we allow ourselves to be perfectly received, totally gazed upon by the One who knows everything and receives everything, we are indestructible.

If we can learn how to receive the perfect gaze of the Other, and to be mirrored by the Other, then the voices of the human crowd, even negative ones, have little power to hurt us. Best of all, as Meister Eckhart (1260–1327) has been quoted, “The eye with which you will look back at God will be the same eye with which God first looked at you.” [1]

Standing humbly before God’s gaze not only unites the psyche but it does the very thing that I know when I teach contemplative prayer. It unifies desire. It frees us from what Henri de Lubac (1896–1991) called the “vertigo of the imagination.” [2] It’s the whirlpool of imagination, looking here, there, and everywhere. Standing before one, accepting God literally allows us to be composed and gathered in one place. We can be in one place; we can be here, now. We can stop always looking over there for tomorrow’s happiness. As the apostle Paul wrote, “now is the favorable time, today is the day of salvation” (2 Corinthians 6:2).

We see that Paul understands this in a most beautiful paragraph from his Second Letter to the Corinthians. He says, “We with our unveiled faces will gradually reflect like mirrors the brightness of the Lord. All will grow brighter and brighter as we are gradually turned into the image that we reflect” (3:18). That’s it!

It doesn’t have to do with being perfect. It has to do with being in relationship, holding onto union as tightly as God holds onto us, staying in there. The one who knows all and receives all, as a mirror does, has no trouble forgiving all. It’s not a matter of being correct, but of being connected.