Část II - ztráty a nálezy

Přes Atlantik

A další den je pro změnu nádherným naplňováním očekávaného. Pokud nás provází překvapení, tak jenom ta krásná a pohodová. Je čas si odpočinout a vychutnávat let v pohodlí “business” třídy Air France. Seznamujeme se s výdobytky techniky a střídavě okýnkem a přes monitor sledujeme kudy letíme. Francie, Anglie, Atlantik, Grónsko… nádhera. Je příležitost se také zamyslet, sdílet, hledat smysl a poučení prožitých událostí…

Z Prahy do Los Angeles se pohybujeme současně ve dvou světech. V jednom cítíme, jednáme - jsme. V druhém - virtuálním - se pohybujeme v počítačovém prostoru leteckých společností, celnic, protiteroristické sítě CIA. Dobrodružství včerejšího dne spočívalo v tom, že se tyto prostory rozešly. Vypadli jsme z virtuální reality - podobně jako hackeři ve filmu Matrix. Náš Matrix nás ztratil po příletu do Frankfurtu protože jsme se přestali chovat tak, jak se v počítačovém modelu lidé mají chovat - možná také, že nás vymazala Frau z Lufthansy. V Paříži se nás Stephan a ostatní francouzští anti-hackeři snažili několik hodin vháčkovat zpátky do Matrixu. Povedlo se jim to - včetně změny naší identity - z potrhlých turistů se stali vážení byznysmeni. Jestliže se oddělí světy, ve kterých se pohybujeme (nebo ve kterých se pohybují naše obrazy) nastávají problémy - jinými slovy dobrodružství. Naléhavou potřebou a smyslem života se stává opětovné spojení oddělených světů. Až se to povede tak náhle vidíme, že jsme trochu jinde a trochu jiní.

Letíme nad Kanadou, pod námi se dírami v mracích pomalu odvíjí koberec se vzorem jezer, řek a holé skalnaté souše. Řekl jsem Milošovi, že mi to připadne jako země ráno dne třetího: I řekl Bůh: „Nahromaďte se vody pod nebem na jedno místo a ukaž se souš!“ A stalo se tak. Souš nazval Bůh zemí a nahromaděné vody nazval moři. Viděl, že to je dobré. Připadal mi ten pohled právě jako země před stvořením trávy a stromů - o zvířatech či snad o člověku ani nemluvě... Ale Miloš mi začal vykládat o rostlinách v tundře a sněžných králících a bílých liškách, o rybách a medvědech, o lišejnících a losech. Je radost poslouchat ekologa - náhle pode mnou nebyla pustina, ale plnohodnotná dotvořená země dne sedmého. A já byl rád, že mám kamaráda, jehož oči fungují i pro mne.

Los Angeles

Do Los Angeles tedy LA (Elej) jsme přistáli krátce po poledni místního času, resp. v pět ráno našeho. Obhájili jsme před imigračním úředníkem svoji přítomnost v jeho zemi a šli si na běžící pás pro naše zavazadla. Jenže opět jsme se potkali s naším starým známým: „Take nothing for granted”!

Zavazadla tam nebyla. V reklamačním oddělení Air France jsme byli vybaveni známou kabelkou pro cestující se zpožděným zavazadlem (trochu jsem bojoval s agresivní choutkou vystřihnout z trička emblém Air France a veřejně jej zneuctít). Slečna nám nabídla hypotézu, že zavazadla jsou v Paříži a že přiletí zítra stejným letem. Za námi stál ve frontě pán s těkavým pohledem. Když jsme schlíple odcházeli od přepážky zachytili jsme, že před týdnem přiletěl s Air France a dosud se zavazadla nedočkal. Jeho manželka dnes přiletěla za ním a ve frontě stáli proto, že se jí ztratila zavazadla...

Je nám všem jasné, že dnes nebude odjezd směr Las Vegas s nocí pod širým nebem. V batozích a kufrech máme veškeré věci k táboření a také teplé oblečení. Naše pocity, postoje možná i vztahy jsou vystaveny docela slušné zkoušce. Další nabourání plánu a představ přináší napětí a současně potřebu jednat improvizovaně, neplánovaně. To je situace, kde se můžeme také lépe poznat. Díky tiché modlitbě a včerejší zkušenosti jdeme s úsměvem vstříc dobrodružství LA.

Mezi poučením a prožitím je propastný rozdíl. To pochopíme v plné hloubce na Ghost Ranch - ale už sama cesta je k tomu kvalitní přípravou. Evropu jsme opustili, po všech peripetiích, jako boháči. V kapse nás každého hřálo 375€ bolestného za zdržení letu, ze žaludku se šířil slastný pocit jemného koňaku z Bussenis Clubu. Cítili jsme se součástí té městské smetánky Los Angeles, která bydlí v tichém a romantickém údolí Santa Moniky s výhledem na širý Pacifik. Perfektně střižené trávníky a domy s novou omítkou složitě upravenou tak, aby vypadala sešle a oprýskaně. K dansing baru na pobřeží přirazil obrovský otlučený Chevrolet se stáhnutou střechou s chlapcem a třemi dívkami. Na vlnách tichomořského příboje se vyžívala tlupa surfařů. Na obzoru zapadalo v červáncích úplně ukázkově slunce…

Plni důvěry jdeme do pobřežního motelu na nocleh. Cena $150 za noc v zaprášeném prostředí nás ale upozorňuje, že naše místo bude zřejmě jinde. Projíždíme zpět Santa Moniku a nacházíme přiměřenější motel na rušné ulici u letiště. Se špunty v uších a páskou na očích - pozornostmi to od Air France - usínáme a necháme si zdát o našich zavazadlech, pro která si zítra odpoledne půjdeme na letiště.

Neplánovaný den v Los Angeles jsme se rozhodli strávit v romantickém, jakoby alpském prostředí San Bernardina. Jezero Arrowhead Lake je plné ospalé pohody sklonku léta. Hladinu brázdí kolesový parníček. Na břehu dovádějí pozemní veverky - věrné vzory Chipa a Deyla - které se snaží přesvědčit turisty, že tabulka se zákazem krmení se týká úplně jiných zvířátek. Je čas vrátit se pro zavazadla a konečně vyrazit na Cestu!

V oddělení Air France znovu potkáváme pána s těkavým pohledem jehož manželce přibyl lehký tik na pravé tváři. S nadějí předkládáme naše papíry slečně za pultem. Ta se vzápětí vrací a vleče za sebou Milošův kufr. Aleluja! Také Luděk je úspěšný - zahlédl svůj batoh opřený o běžící pás a úspěšně ho zachránil před cestou do Hononulu. My s Rudou však čekáme marně. Představy noci romanticky strávených pod stany v Rocky Mountains byly definitivně odváty konečným skóre Air France - ztracené:nalezené je 3:2. Nemáme ani můj, ani Luďkův stan a jen dva z nás mají spacáky...

Můj majetek spočívá z dvou počítačů, fotoaparátu, krabice elektrických šňur a redukcí, nabíječek, baterií... Na sobě mám tričko, kraťasy a lehké opánky. Stále hlouběji se nám vpečeťuje: “Take nothing for granted”. Ztratili jsme nejen většinu zavazadel, ale také většinu původních plánů. Máme dvoudenní časový skluz a víme, že neuvidíme vše, co jsme chtěli. Ačkoliv bychom měli být naštvaní a deprimovaní, získáváme naopak vnitřní pocit svobody. Víme, že nemá cenu dále čekat a začíná nám docházet, že tato Cesta bude jiná, než čekáme. Cesta na východ nás protahuje obrovskou čínskou čtvrtí. Potřebujeme nakoupit něco na sebe a do sebe.

V čínském supermarketu začínáme chápat, že nejsme takoví kosmopolité jak jsme si namlouvali. Říkají nám to naše oči, uši a hlavně čich. Dojem jiného světa doplňuje Ruda i vjemem chuťovým - zakoupil nám podivnou plechovku něčeho jako kokosový koktail. Jsme rádi, že mu to chutná. O pár mil dále je hispánská čtvrt s obchody, které nás vracejí do milého globalizovaného světa. Nakupuji si nejnutnější oblečení a obutí a silně se snažím uvěřit, že to Air France opravdu proplatí. Nakonec jsme rádi hosty v malém motelu, který je s $70 levnější a lepší než včera. Načatá láhev bourbonské whisky pomalu obnovuje naši cestovatelskou odvahu.