Část I - opuštění Starého světa (a našich plánů)

Jako kluk jsem hrozně rád četl. Moc rád jsem přitom měl knížky, které mě do sebe vtáhly a já se v nich mohl pohybovat. Být sebou - ale prožívat příběh někoho jiného - protože můj vlastní příběh mi nepřipadal příliš čtivý. Rád jsem čítal o indiánech a statečných mužích Dálného západu. Literární vkus se mi věkem sice trochu změnil, ale v době nemoci stále najdu úlevu spíše mezi Apači. Před rokem mi učarovala knížka autora, který žije v krajině obklopené indiánskými rezervacemi. Kniha sice není ani o indiánech ani o westmanech - ale vlastnost vtáhnout do příběhu má v síle neobyčejné. A co je zvláštní - vtahuje každého do jeho vlastního života. Wild Man Journey – Cesta divokého muže, kniha Richarda Rohra, františkánského kněze, fascinovala Ludvu, Pavla a Petra natolik, že se za ním v květnu 2001 vydali. Ludva s šarmem jemu vlastním donutil Richarda ke změně plánů a návštěvě naší země ještě v tom roce na podzim. Setkání v Křižanově se tehdy zúčastnilo přes 70 chlapů z Čech a Moravy. Objevili jsme kouzlo chlapského společenství, setkali jsme se s Bohem tak, jak nás neučili, podmanil si nás rytmus společného bubnování. Ale hlavně, začal nás všechny silně bavit náš vlastní příběh.

Kniha mě ostatně natolik vtáhla do sebe, že skoro věřím tomu, že sedím ve vlaku a mířím za oceán do Nového Mexika. Že mám na hlavě kovbojský klobouk, v batohu dva počítače, Bibli, buben, dvě dýmky, foťák a ještě kufr nacpaný k prasknutí. Třeba se vám mé snění zalíbí a připojíte se k němu vlastní fantazií.

Projíždím vlakem Vysočinou, do okna mi nakukují pasoucí se krávy, kraj potůčků a strání. Sklizená pole, požaté louky, lidé koupající se v řece. Utěšenost pozdního léta. Dvě Američanky sedící vedle mně si právě koupili bagetku, Sprite a Fantu. Bez mrknutí oka na to věnovaly $10 - prodavačka neměla drobné. Úkosem hledím na svoji peněženku a tiše doufám, že v Americe budou mít dost drobných. Vím, že se zakrátko obraz kolem mně trpce změní. Prožívám kromě radosti z cesty také pocit studu, že si letím na dovolenou, když kolem trpí lidé. Petr Kaněra měl cestovat spolu s námi, ale rozhodl se pro boj s poničenou kanalizací v oblastech postižených velkou vodou. Život je těžký a některá rozhodnutí nejsou lehká. Ani volba jít, ani volba zůstat.

Take nothing for granted (Nic není jisté)

Zdá se, že na naší cestě bude porušen nejeden zákon. Jako první přišel na řadu zákon o neprostupnosti hmoty: Miloš se stal na pražském hlavním nádraží majitelem indiánského bubnu o průměru 50 centimetrů. A že se jedná o buben šamanský dokázal přesvědčivě tím, že jej dokázal včarovat do svého k prasknutí plného kufru. Stalo se to v útulném domku, který si Ruda prozíravě postavil blízko ruzyňského letiště, abychom to ráno neměli daleko.

O to, aby cesta nezačala nudně se poměrně kvalitně postaral Luděk. Správně se rozhodl dobře se ráno prospat aby byl na cestu autem napříč dopravně paralyzovanou Prahou duševně svěží. To jen my tři jsme byli nervózní a mobilem sháněli po kamarádech, zda někdo neví, co se stalo, že ještě půl hodiny před odletem na letišti není. Situaci vyřešil až apel na místa nejvyšší.

Let do Frankfurtu přinesl takové uklidnění, že jsme po příletu vpadli do prvního letištního baru, koupili si pivo, kávu a s povděkem si nabídli z Milošovy nabídky doutníčků „Route 66“. Další Milošova nabídka - uposlechnout dobré rady letištního personálu v Praze a po příletu si nechat přepsat zavazadla - bohužel zapadla v šustění map a velkorysém plánování. Ruda přitom našel v jednom průvodci větu „Take nothing for granted” lakonicky shrnující zkušenost autora z pobytu v Novém Mexiku. Někdo, veden prorockým duchem, ji pak navrhl za motto naší cesty. Dobrý Bůh nabídku přijal.

Take nothing for granted

Hodinku před odletem letadla do Chicaga jsme se v klidu odebrali k American airlines abychom usedli na místa, reservovaná nám cestovní kanceláří. Strohá německá frau nám tam však dala najevo, kdo je ona a kdo jsme my. Letadlo prohlásila za plné, zavazadla za nepřihlášená, pasy za nezkontrolované a nás za blbce co neumějí cestovat. Vychutnala si bezmoc čtyř směšných chlapů ověšených kovbojskými atributy a poslala nás do rodné Lufthansy.

Tam byl přístup o poznání příjemnější. Po půlhodince napětí nám našli náhradní spojení přes Paříž přímo do Los Angeles - cíle naší cesty, pouze s hodinovým zpožděním proti původnímu plánu. Vše vypadalo velmi nadějně a optimisticky. Let do Paříže proběhl naprosto klidně. Po přistání jsme zamířili (již bez zbytečných oklik) k přepážkám Air France. V ruce jsme třímali rezervaci čtyř míst a své zavazadlové lístky. Do odletu zbývala spousta času a my se už v duchu viděli u Tichého oceánu. Avšak: Take nothing as granted. Ještě jsme měli pouze začít poznávat co to znamená v plnosti a jak to souvisí s naší cestou divokého muže…

V Air France nás přivítaly široké úsměvy tahitských letušek a informace, že jeden let byl zrušen a tak soustřeďují cestující z dvou letadel do jednoho. Sympatický Stephan (šéf pobočky, jak se posléze ukázalo) nám nabídl, abychom se stali čtyřmi dobrovolníky, které hledají aby letěli až dalším letem příští den dopoledne. Odškodněni budeme 375€ (každý) a úhradou našich nákladů v hotelu, který si vybereme. Na vážkách se tak octlo jednodenní zkrácení naší cesty Skalistými horami a 1500€. Pěkně nás to nalomilo a rozdělilo na půl. Dva chtěli dobrovolně zůstat a na cestu si pěkně přivydělat, dva letět hned a neztrácet drahocenný čas. S úsměvem si nás přeměřil a zdůraznil – můžeme odmítnout a trvat na letu, místa nám však nezaručuje.

Ve volbě pomohla mince a modlitba. Zvolena byla první alternativa! Zůstáváme do zítřka. Stephan nás však potěšil. Pokud zůstanou nějaká volná místa poletíme, zatím si můžeme vyzvednout první část odměny za dobrovolnictví. V pokladně jsme si vyzvedli po 75€ a čekali, zda do uzavření letu během čtvrthodiny přijdou všichni cestující. Nepřišli, alleluja! V ruce jsme tedy třímali letenky a pomalu postupovali ve frontě naplňující náš Boeing 747 a v duchu jsme již opět projížděli Skalisté hory.

Take nothing for granted

Od vstupu do letadla nás dělilo již jen pár metrů, když přišla jedna z letušek a vytáhla nás co by dobrovolníky z řady. Šli jsme a opět bylo vše jinak. Vypadalo to chvílemi, že v letadle nejsou už žádná volná místa, chvílemi, že jsou a nakonec to skončilo u třech volných míst na sezení. Nabídku, abychom letěli jen tři a jeden letěl ráno (po velmi štědrém odškodnění) jsme odmítli citací „všichni za jednoho, jeden za všechny“. To se jim zalíbilo a zdvojnásobili zmatek. Potom se pokoušeli spočítat prázdná místa v letadle. (Dělali to stejným systémem jako ta nově přijatá účetní: „Pane vedoucí, tu uzávěrku, co jste mi zadal, jsem přepočítávala třikrát...“ - „No, to jsem rád, že jste tak pečlivá!“ - „... tady máte ty 3 výsledky.“). Jediný rozdíl byl v tom, že těch letušek bylo dvanáct. Odlet letadla už byl zpožděný nejmíň o půl hodiny, ale to - jak si Miloš všiml - vyřešili geniálně zastavením hodin na informačním displeji. Nakonec jsem nabyl dojmu, že vše vzniklo tím, že už nikdo nevěděl, který z těch dvou letů vlastně zrušili.

Přes všechny naděje, napětí i úsilí letadlo odletělo bez nás. Dostali jsme odměnou ještě náhradní letenky první třídy na zítřejší ráno (v ceně kterou bychom si nemohli dovolit nejenom my ale ani naši sponzoři) a poukázku do hotelu. Letuška nás pak usadila do Business Clubu (jídlo a pití zdarma) a vybavila nás zbylými 300€ odměny pro dobrovolníky. A to naše cesta byla pouze na začátku. Přes všechny naděje a zklamání, ztráty i zisky - či právě kvůli nim jsme si stále silněji uvědomovali Boží blízkost, jeho jasné a rozhodné vedení. On ví co činí! Prožíváme a poznáváme na vlastní kůži o čem Richard píše a vyučuje. Dostává se nám té nejlepší školy, toho největšího daru – pouze to chvíli trvá než jsme si to uvědomili. Co přinese další den? Jsme si už jisti, že zejména to, co nečekáme.