Mladý muž, který neumí plakat, je barbar.
Starý muž, který se neumí smát, je chudák.
Richard Rohr
Universum - revue ČKA

Universum 3/2021 - Revue České křesťanské akademie

recenze knihy Jiřího Suchého

Bůh a klaun

Přemysl Rut (Autor je hudebník, režisér a spisovatel)

Za setmělého zimního podvečera roku 1967 jsem stál v rozšlapaném sněhu před zářící výlohou obchodu s gramofonovými deskami a ani mokrý chlad v botách mě nedokázal přimět k odchodu, dokud se z reproduktoru nade dveřmi neozvalo závěrečné parlando: v takový krásný společnosti…

1

Povšechně mluveno je pošetilé, aby filosof upaloval jiného filosofa na Smithfieldském trhu jen proto, že se neshodují ve svých teoriích o vesmíru. Dálo se to velmi často v pozdní úpadkové době středověku a minulo se to docela účelem. Je však jedna věc, která je nekonečně absurdnější a nepraktičtější než upalování lidí pro jejich filosofii. A to je zvyk říkat, že na jejich filosofii nezáleží, a to se obecně děje ve dvacátém století, úpadkové době velikého revolučního období. /…/ Když staří liberálové zbavili všechny hereze roubíků, bylo jejich ideou, že tak může dojít k náboženským a filosofickým objevům. Jejich názor byl, že vesmírná pravda je tak důležitá, že každý by měl o ní vydávat nezávislé svědectví. Moderní názor je, že vesmírná pravda je tak bezvýznamná, že nemůže mít význam, co kdo říká. /…/ Nicméně jsou lidé – a já jsem jedním z nich – kteří myslí, že nejpraktičtější a nejdůležitější věcí na člověku je stále jeho názor na vesmír. To napsal roku 1905 v úvodní kapitole své knihy Heretikové Gilbert Keith Chesterton; ten, který později rozsvítil snad sedmnáctiletému[ 1] Jiřímu Suchému hlavu jako lampu na plyn, jak se zpívá v písni Kamarádi.[2]

Mimochodem: motiv plynové lampy použil v téže kapitole už Chesterton, a to jako symbol světla, jež je ovšem samo symbolem poznání, tedy právě té rozsvícené hlavy. A – rovněž mimochodem – prostřednictvím písně Kamarádi vzal Chestertona poprvé na vědomí i tehdy třináctiletý pisatel těchto řádků: vzpomínám si dodnes, jak jsem za setmělého zimního podvečera roku 1967 stál v rozšlapaném černém sněhu před zářící výlohou obchodu s gramofonovými deskami a ani mokrý chlad v botách mě nedokázal přimět k odchodu, dokud se z reproduktoru nade dveřmi neozvalo závěrečné parlando: v takový krásný společnosti…

Na desku se Kamarádi dostali jako jedna z písní, které v těch letech Suchý zpíval na jevišti Semaforu ve své Benefici. O půl století později jako by se k dávnému inspiračnímu zdroji (nebo k iniciační zkušenosti) vrátil a v duchu Chestertonova přesvědčení, že nejpraktičtější a nejdůležitější věcí na člověku je stále jeho názor na vesmír, vydal útlou, ale i v jeho rozsáhlé bibliografii nepřehlédnutelnou knížku Klaun si povídá s Bohem.[3] (Universum si jí všimlo v čísle 2/2018 pozornou a srozuměnou recenzí Vladimíra Petkeviče.) K jejím šestadvaceti kapitolkám přibylo letos dalších dvacet čtyři pod názvem Klaun to zkouší znovu.[4]

2

Čím vlastně jsou ty dvě skromné knížky výjimečné – nejen v díle svého autora?

Kdo čte a poslouchá Jiřího Suchého od prvních textů z konce let padesátých, zaslechne i zde sugestivní kabaretní (spíše než klaunskou) dikci, řeč, která ani v knize neztrácí fyzické gesto, počítá s pauzou a s napětím mezi češtinou hovorovou a spisovnou. Autorův hlas tu však zní nějak soustředěněji, nepráská nad ním bič divadelního provozu, neodkladnou premiérou počínaje a konče povinností každých dvacet vteřin hnout trochu lidem bránicí.[5] Humor je tu všudypřítomný, není to však humor zvenčí odlehčující „těžké téma“; vybuchuje z hloubky, z paradoxní povahy úsilí přijít na kloub něčemu, co klouby nemá, jak praví Hospodin na str. 52 dílu druhého.

Autorská strategie je jak jen možno jednoduchá, ale účinkuje spolehlivě: na jedné straně (a téměř na každé stránce) zdůrazňuje pisatelovu nevzdělanost, neodbornost, nekompetenci, nedostačivost ve vědách od matematiky po kosmologii, o teologii ani nemluvě, na druhé straně však s nevykolejitelnou důsledností trvá na svém (str. 9: Nu, počkám, až se vychechtají, a pokračuju.) a do vzorce „já vím, že jsem jen prostý zpěváček, ale proč mi tedy nikdo moudřejší ještě nevysvětlil…“ dosazuje další a další položky, otázky, námitky. Tenhle „soft/hard“ postoj je nejspíš určujícím rysem Suchého povahy, rysem, jemuž vděčí (a my s ním) nejenom za dvě knížky svých rozprav o víře, ale i za více než šedesátiletou existenci Semaforu, přestože kolem vadnul květ a vichr někdy krutě zuřil, jak se taky zpívá ve výše připomenuté písni.

Pokud jde o argumenty, vrací se autor nejčastěji ke dvěma: 1) k předpokladu, že nejen evoluce, ale i její chyby a slepé uličky mohou být součástí prvotního Božího záměru, s vírou se tedy nikterak nevylučují, a 2) k onomu vskutku podivuhodnému úkazu, jejž nazýváme nadáním, připouštějíce už tím slovem nějakého dárce.

Jsem taky jenom prostý zpěváček, oba ty argumenty mi znějí podmanivě: komu by nebyla příjemná naděje, že i ty nejabsurdnější, nejstrašlivější a nejpitomější jevy a děje světa jsou součástí inteligentního plánu, že se s nimi počítá, a jednou se tedy prokáže jejich smysl; a kdo z nás, kteří trávíme život na židličce u klavíru, by se po vzoru barona Prášila nechtěl občas povytáhnout za vlasy aspoň povznášející představou, že ta jeho zvláštní, mnohým i jemu samému záhadná činnost svědčí o čemsi nad ním, o čemsi, co si ho k ní vyvolilo tajemným políbením.

Ale oba ty argumenty probouzejí tolik pochybností, že se jejich svůdnému šepotu raději bráním. Přesvědčivěji než o tajemství Boží existence vypovídají o životě a díle Jiřího Suchého, jsouce samy součástí jeho kouzla.

3

Suchého pojetí víry, tak půvabně, upřímně, vtipně a přitažlivě formulované v obou knížkách, je samo věrohodné nikoli proto, že by dávalo čtenáři do rukou argumenty, jimiž lze napříště umlčet hlasy ateistů (včetně toho nejpoťouchlejšího, kterého my věřící nosíme v sobě). Je věrohodné pro svůj zřejmý a vzácný soulad s celým autorovým dílem, s jeho hravostí, fantazií, smyslem pro humor, radostí ze života a vděčností za něj.

Nejzřetelněji ten soulad vynikne, když si všimneme, že kromě „důkazů“ či spíše cudných poukazů k existenci Boží věnuje Suchý pozornost i pozemským starostem Církve, ať už těm chronickým (celibát), nebo aktuálním (restituce). Jeho hledisko přitom není politické, historické, teologické, ale takříkajíc každodenní: s církevními stanovisky se identifikuje vždycky v té míře, v jaké respektují (jistěže i kultivují) přirozenost člověka – a naopak okamžitě vycítí, když lidé (církevní autority nevyjímaje) zapřahují Pánaboha před vůz se svými „příliš lidskými“ zájmy. Tu si čtenář mého věku vzpomene, jak osvobodivě zněla táž obrana každodennosti, přirozenosti, mohli bychom také napsat obrana obyvatelného světa, z písniček o kočce na okně, o rose v trávě, o obnošené vestě. Účinek těch obyčejných písniček by nemohl být tak zásadní, kdyby už v nich nebyla každodennost vyslovena jako nesamozřejmá; ozvláštněná, jak by řekl Šklovskij. Nevšední, jak říkává Suchý.

Tři roky po vydání Heretiků vydává Chesterton svou Orthodoxii (1908) jako jejich volné pokračování, vyprovokované podezřením kritiků, že polemizuje s životní filosofií kdekoho, ale svou vlastní si nechává pro sebe. Také mezi rukopisy první a druhé knížky Suchého povídání s Bohem uplynuly tři roky (mezi jejich vydáními čtyři). Podnětem tu bylo spíš vřelé přijetí, přání oddálit okamžik, kdy ohňostroj obrazů pohasne a objeví se strohý nápis The End. Tím se ovšem od základu liší vzájemný vztah obou knížek: zatímco u Chestertona je téměř dramatický, u Suchého má blízko k přídavku, kdy se už písničkář může spolehnout na společně vydýchanou atmosféru a v jejím teple prodlužovat sobě i obecenstvu potěšení z nalezené harmonie.

Ten rozdíl je příznačný a výmluvný: zatímco Chestertona inspiruje nesouhlas, příležitost k polemice, která mu nabízí trefná (tedy přesně zasahující) slova, Suchý potřebuje „spřízněné duše“, ochotné přistoupit na společnou hru. Tam, kde Chesterton zahanbuje šeď moderního světa konfrontací se zářivými barvami středověkých erbů a korouhví, Suchý nenápadně upozorňuje, že ta šeď je jen zdánlivá. Zatímco Chesterton by zjevně rád vyměnil spisovatelovo pero za rytířský dřevec, Suchého znepokojuje možnost, že konflikt se světem může Církev postupně, ale nenávratně odstrčit do minulosti. Význam tu má i skutečnost, že Chesterton píše své dvě apologetické knihy v mládí, v „Kristových letech“, zatímco Suchý v letech spíše Metuzalémových.

Ať si to uvědomujeme, nebo ne, bez nějakého stupně víry (či důvěry) neuděláme na tomto světě ani krok. I za bezmyšlenkovitým nástupem do tramvaje je víra, že řidič zná svou cestu, že koleje nekončí za první zatáčkou, že i pro případ zhroucení jízdního řádu je někde připraveno jiné řešení, že z vesmíru nelze vypadnout, neboť (jak mi to říkali v dětství, když jsem se bál odrazit ke skoku) nahoru nepoletíš a dole tě najdou. Většina z nás se s tou neurčitou, neuvědomělou vírou spokojí, neuvádí její jednotlivé projevy do koherentního celku, neporovnává ji s žádnou věroukou, necítí potřebu hledat pro ni slova. Jsou tu ovšem „profesionálové víry“, jejichž knihy s názvy Jak nebo V co věřím rozhodně stojí za důkladné čtení, ale u nich tak docela nevíme, kde končí zkušenost a začíná katecheze.

Dvě Suchého knížky jsou v jiném žánru: kromě Chestertona k nim patří například Werflova nedávno přeložená kniha Mezi nebem a zemí a také posledních šestnáct Havlových Dopisů Olze. Jestli má Chesterton pravdu a tou nejpraktičtější a nejdůležitější věcí na člověku je stále jeho názor na vesmír, měli bychom si všichni najít v životě čas k sepsání takové knížky. Nemusela by ani vyjít tiskem.

[1] Roku 1948 vyšli Heretikové u Julia Alberta podruhé česky, v dosud čitelném překladu Timothea Vodičky. Poprvé je ovšem přeložil A. L. Stříž pro Josefa 
    Floriana ve Staré Říši na Moravě už roku 1915.
[2] Naposled in Encyklopedie Jiřího Suchého 4 (Pražská imaginace a Karolinum, Praha 2000), s. 125–126.
[3] Galén, Praha 2017
[4] Galén, Praha 2021.
[5] Jiří Suchý in Semafor (Československý spisovatel, Praha 1964), s. 191

 

Konec knihy Universum - revue ČKA