Universum 2/2021

Revue České křesťanské akademie

Ušel jsem devět tisíc kilometrů

Odešel jezuitský kněz, básník, disident a mukl František Lízna.
 

Dva výrazní jezuité: František Lízna s Janem Rybářem

Carissima, neměl jsem vůbec žádné peníze a šel jsem a koupil si knihu o masových vrazích, neodolatelně mě to přitahovalo. Někdy stačí jen škrtnout sirkou.“

„Carissima, jsem přesvědčený, že ten vrah, co zabil faráře a dostal doživotní trest, tak kdyby ho pustili, dal by se na misie. Jenže oni ho nikdy nepustí.“

„Carissima, lidi to často nevědí, ale když jsou nemocní, mají nejdřív ze všeho říct knězi, aby tu jejich nemoc vzal na sebe. Takže já to teď beru všechno na sebe.“

Lituju, že nemám naše rozhovory natočené… Měla jsem v životě štěstí potkat výjimečné a úžasné lidi. Spravedlivé, odvážné, lidské, statečné. Bylo jich mnoho. Nejlidštější, nejstatečnější a nejhodnější byli dva řeholníci. Oba muklové, oba básníci. Anastáz Opasek a František Lízna.

Ve čtvrtek 4. března jsem zveřejnila na Facebooku zprávu o tom, že František Lízna zemřel. Od té doby na něj myslím, říkám si, že něco napíšu, ale nejde mi to. Věděla jsem, že zemře. Večer před jeho odchodem jsem mluvila s farou v Zábřehu. Jeho stav byl vážný, ležel v olomoucké nemocnici. Jediný člověk, který mě dokázal rozplakat za kamerou.

Slyšela jsem už tolik strašných historek o útrapách, holocaustu, komunismu, nemocích, smrti, exilu, vězení, zneužívání, týrání a šikaně, že mě hned tak něco nerozhodí. Tenkrát před více než dvanácti lety v podvečer na faře ve Vyšehorkách nám jezuitský kněz otec František vyprávěl o doživotně odsouzených vrazích, o které se staral. Jestli byl někdo opravdový křesťan v původním slova smyslu, tak to byl on.

Vracel tomuto slovu jeho obsah a význam. Přihlásil se dobrovolně k romské národnosti (ačkoli se jako Rom nenarodil). Ubytovával na faře lidi, kteří ho opakovaně vykrádali. Trávil čas s vrahy na Mírově a byl jim natolik blízko, že ho vězeňská správa vyhnala. Našel na ulici voříška, pojmenoval ho Lízinka a chodil s ním do kostela. Lízinka pak porodila štěňátka a někdy chodila do kostela také s nimi.

Velmi jsem litovala, že Vyšehorky jsou z Prahy tak daleko.

„Carissima, přijedu snad brzo, hned až zas někdo umře,“ opakoval se svým typickým humorem. 

Sešli jsme se v Ječné a povídali si. Když se nachýlil čas, navrhla jsem, že ho doprovodím na hlavní nádraží a automaticky zamířila k tramvaji. „Carissima, ušel jsem devět tisíc kilometrů! Přece nepojedu tramvají!“

Šli jsme tedy pěšky a drželi se za ruku. Stejně jako když jsme křtili sborník o Magorovi a vzpomínali na Václava Havla, jeho spoluvězně. Ostatně když jsme se potkali poprvé, při loučení jsme stáli na chodníku a objímali se.

Na poutích po světě s sebou otec František nosil papírky se jmény lidí, vždycky si někoho vylosoval a za něj se pak modlil. Byla jsem nadšená, že si mě na nějaké pouti také napsal na papír, bohužel ale nevylosoval. Dvakrát za sebou vytáhl papírek se jménem vraha, který nesmyslně a brutálně zabil kněze. A to vždycky, když dorazil do cíle. Prostě byli lidé, co ty modlitby potřebovali víc.

Popudem k cestě do Santiaga de Compostela, kterou absolvoval a díky níž se uzdravil z rakoviny, se pro něj stala kniha Paula Coelha, autora vysmívaného českými intelektuály, zato však známého po celém světě. Coelhův životopis jsem přivezla do Vyšehorek. Neznám jediného člověka, kterému by udělal takovou radost. Na oplátku jsem dostávala knihy o putování, pohlednice, dopisy, přání k svátku svaté Anastázie, esemesky nebo sbírku básní Jak teskná je noc.

Jak to ten muž vůbec dokázal? Byl vždy u toho, když bylo potřeba pomoct, rozdával chudákům peníze, ubytovával zloděje, křtil, pohřbíval, sezdával, zpovídal, kázal, utěšoval nemocné, psal básně a knihy, cestoval vlakem i autem, přednášel, dával duchovní cvičení podle Ignáce z Loyoly, šel pěšky z Vyšehorek na Ukrajinu, do Itálie nebo do Španělska, jako by dokázal být na několika místech najednou. A všichni, kdo ho znali, měli z něj stejný pocit – že je tu jen pro ně. Že na ně myslí a nezapomíná. Že je to jejich skutečný duchovní otec.

Když jsem ho kdysi před lety slyšela kázat u svatého Ignáce, bylo mi líto, že není v Praze častěji. Vzhledem k jeho povaze, neochotě se podřizovat hloupým lidem a vzhledem k otevřenosti, která se nenosí, byl uklizen nejprve do Brna a poté do malinkých Vyšehorek, vesnice na konci světa, kde moc věřících nebylo.

„Carissima, chytili mě v obchodě policajti, když jsem si šel koupit pár šroubků, že prý kradu hřebíky. Že prý věděli, že jsem recidivista.“

Vloni v létě jsme spolu byli ve zlínské galerii na večeru četby jeho poezie, který uspořádal básník Pavel Petr. „Carissima, myslel jsem, že umřu. Ale mám takovou radost z tohoto setkání, zdá se, že ještě chvilku vydržím,“ řekl těsně předtím, než nastoupil se svou věrnou hospodyní Josefkou do auta, aby se vrátili zpět do Vyšehorek. Zpívali jsme tam se dvěma romskými kapelami, pili a tančili ještě několik hodin. Jsem vděčná za tohle rozloučení, protože jiné už v této divné kovidové době nebude.

Monika Le Fay (rozsáhlejší ohlédnutí na webu monikalefay.cz)