Universum 1/2021 - recenze

Aleš Opatrný v rozhovoru s Tomášem Kutilem

S Pánem Bohem se žije naživo

Karmelitánské nakladatelství 2020

Kniha přináší vhled do života člověka zná- mého z oblasti farní pastorace, publikační, univerzitní, pastoračně organizační, přednáškové, exerciční – a třeba jen velmi lidské. Začíná dětstvím, rodinným zázemím, vše ovlivňuje tvorbu osobnosti. V době dospívání poznáváme dva další vlivy, závodní veslování a techniku – od učiliště, továrny, večerní školy až po inženýrský diplom. Naučil se nutnosti přípravy, schopnosti týmové spolupráce, logického, strukturovaného myšlení, snaze o přesné vyjadřování a zodpovědnosti. Poznáváme jeho hledání a vní- mání cesty k teologii, ke kněžství, Pražské jaro s blízkostí výrazných osobností (např. Josef Mixa, Václav Vaško). Publikace sleduje další životaběh, kaplanování, farářování, dobu bez státního souhlasu k výkonu kněžské služby, neveřejné aktivity – text je svědectvím o normalizační době. Pozná- váme počátky charismatické obnovy v naší zemi, rok 1989, vznik některých církevních struktur, až k pandemickým opatřením roku 2020. Aleš Opatrný na počátku rozhovoru odpovídá poměrně stručně, věcně, snad i stroze, někde by čtenář mohl očeká- vat rozvinutí tématu širší reflexí, což ale asi není v protagonistově povaze. Poznáváme, že se v různých životních situacích snažil rychle zorientovat, uchopit problém, mož- nosti, které se nabízejí a hledat efektivní (nikoliv efektní), zpravidla systémové řešení. Kontakt s rozvedenými jej vede k organizování jejich setkávání, třeba i v jiných diecézích. Když pořádá vzdělávací aktivity, rozhoduje o upřednostnění těch, kdo pracují s dalšími lidmi apod. Textem prosvítá Alešův bystrý humor ukončující občas vážné věty. V druhé polovině knihy se dostáváme k tématům pastorační práce, která jsou mu blízká. Ukazuje se v nich jeho schopnost zobecňovat, formulovat principy, nadhled – více než konkrétní „historky“. Z četby poznáváme autorovu moudrost, pokoru a reflexi, ani ne tak reflexi četby, studia a z toho vycházejícího přemýšlení, ale především reflexi pastoračních aktivit. Tak jak sám uvádí, je ze všech rolí nejvíce farářem, dodejme farářem optimistickým, Bohu vděčným.
Alois Křišťan

Michal Řoutil

Nevěřící, odejděte! současné pronásledování křesťanů ve vybraných zemích Blízkého východu a Afriky

Pavel Mervart, 2020

Rabín Jicchak Adlerstein řekl: „,Pokud nás chcete pochopit, studovat náš příběh, poučte se o naší bolesti.‘ Tato slova říkají židé křesťanům, kteří chtějí po holocaustu stavět nové mosty vzájemného respektu. Když se však křesťané zaposlouchají do židovského příběhu, překvapivě naleznou sebe sama […] Křesťané se stali novými židy […] Dnes již však křesťané židy překonali a stali se nejpočetnější pronásledovanou skupinou osob na tváři země.“ Tímto mottem začíná rozsáhlá (632 s.), nesmírně záslužná a nanejvýš aktuální práce Michala Řoutila (zakladatel edice Pro Oriente. Dědictví křesťanského východu a šéfredaktor ročenky Parrésia. Revue pro východní křesťanství), věnovaná pronásledování křesťanů v muslimských zemích. Autor ve čtyřech faktograficky nabitých částech popisuje vztah vybraných zemí Blízkého východu ke křesťanským menšinám žijícím na jejich území v historickém přehledu a především v dnešní době. V části první se věnuje Turecku, jeho vztahu ke křesťanům v Osmanské říši, na jejímž sklonku došlo ke genocidě Arménů a dal- ších křesťanů. Připomíná mj. i poslední protikřesťanský pogrom v Istanbulu v září roku 1955 a s neklidem sleduje současnou sílící islamizaci země, znamenající v prvé řadě ohrožení křesťanů. Dále autor popisuje hrozivou situaci v severní části rozděleného (1974) tureckého Kypru a v Ázerbájd- žánu (v knize není zmíněna nedávná válka s Arménií). Druhá část se věnuje postavení palestinských křesťanů v Izraeli, dále poměrně dobré situaci v Jordánsku a Libanonu a postavení Koptů a dalších křesťanů v Egyptě. Ve třetí části je popsána situace křesťanů v Íránu, která se po nastolení teokracie Chomejního značně zhoršila, a poté situace v Saúdské Arábii, kde se byť jen zmínka o jiném náboženství, než je wahhá- bitský islám, drakonicky trestá a křesťanská víra se praktikuje jen v ilegalitě. Nehledě na Saúdskou Arábii, kde není jediný křesťanský kostel, je dnes nejhorší situace pro křesťany v Iráku a Sýrii (část čtvrtá). Za Saddáma Husajna byla situace náboženských menšin v relativně stabilní zemi poměrně dobrá, americká intervence roku 2003 však vedla k rozvratu země, což okamžitě přivodilo katastrofální situaci křesťanů. Obecně se ukazuje, že každým rozvratem stabilizované moci v islámské zemi utrpí náboženské menšiny – hlavně křesťané. Totéž se stalo v důsledku „arabského jara“ v Sýrii a Libyi; v těchto rozvrá- cených, válkou sužovaných zemích byli a jsou křesťané nelítostně pronásledováni islamistickými skupinami a státy (Islámský stát). Autor se krátce zmiňuje i o velmi neblahém postavení křesťanů v islámském Súdánu (na rozdíl od Jižního Súdánu) a Afghánistánu. V závěru autor uvádí mj. typologii pronásledování a diskriminace křesťanů a také osm taktik, jak by mohli křesťané přežít ve zhoršující se situaci. Kniha obsahuje stostránkový(!) poznámkový aparát, dále řadu demografických statistik, slovníček pojmů, schéma blízkovýchodních církví, rozsáhlý seznam použité literatury a rejstřík. Autor líčí hlavně současnou hrozivou situaci křesťanů v uvedených zemích, danou zejména vzestupem radikálního islámu v posledních desetiletích, syrově faktograficky bez politicky korektních pří- kras. Zhusta hrůznými fakty též nastavuje zrcadlo nezájmu kdysi křesťanského a nyní lhostejného Západu o život křesťanů ve značně nábožensky netolerantních pomě- rech v uvedených zemích. Křesťané v nich nemohou – jak autor dokládá – doufat v to, že se jich nějak zásadně zastanou politikové (západní diplomaté – vedeni politickou korektností – jen bez náležité angažovanosti nanejvýš nevzrušeně mluví o pronásledování a diskriminaci křesťanů a likvidaci jejich kulturního dědictví; v této souvislosti připomínám, že kancléřka Merkelová při hlasování Spolkového sněmu (2016), který vraždění Arménů za první světové války označil za „genocidu“, opustila spolu s řadou členů své vlády hlasující parlament…). Mám za to, že náboženský dialog s muslimy se primárně musí věnovat zásadnímu zlepšení situace křesťanů v zemích, jako je Irák, Sýrie, Afghánistán, Súdán, Pákistán, Írán, ne věroučnému teoretizování. Po knize Katastrofa křesťanů o turecké genocidě Arménů a dalších křesťanů v letech 1914–1923, je recenzovaná práce dalším zásadním autorovým počinem. Měla by být pro křesťany povinnou četbou podněcující aspoň k modlitbě za pronásledované souvěrce. 
Vladimír Petkevič

Zdeněk Neubauer, Václav Benda

Neapolské listy

Malvern 2020

Kniha přináší edici dopisů Zdeňka Neubauera (1942–2016), filosofa a bibliologa, a Václava Bendy (1946–1999), filosofa a politika, dvou úctyhodných českých intelektuálních osobností svázaných blízkým rodinným vztahem: Václav Benda se oženil se sestrou Zdeňka Neubauera Kamilou – 1. září 1967, tedy několik měsíců po Neubauerově přesunu do Itálie. Dopisy byly psány od listopadu 1967 do prosince 1969, kdy Zdeněk Neubauer pobýval na dvouleté vědecké stáži v biochemické laboratoři v Neapoli. Předmě- tem korespondence jsou vedle záležitostí soukromého charakteru také filosofické, náboženské, uměnovědné i společensko- -politické disputace. Benda s Neubauerem prožívali přelomový čas druhé poloviny 60. let v raně dospělém věku, a tak je zají- mavé, někdy i úsměvné, ale vždy obdivuhodné sledovat směr uvažování mladých mužů, z nichž se v následujících desetiletích stanou zásadní osobnosti české společ- nosti, v mnohém dodnes nedoceněné. Oba přesvědčení katolíci samozřejmě musí v této době vést diskusi a také polemiku o římskokatolické teologii po druhém vatikánském koncilu. Předmětem názorové výměny se stává především myšlení Karla Rahnera a českého exilového teologa Vladimír Boublíka, k jejichž teologickým ná- zorům Benda zaujímá kritický a Neubauer spíš přijímající postoj. Přátelé vedou také diskusi o myšlení radikálního filosofa Ladislava Klímy, o němž Benda píše diplomovou práci, nebo o duchovních principech ve výtvarném díle Josefa Šímy. Tomu Neubauer věnoval svoji báseň, jíž Benda v dopisech podrobuje kritickému, zároveň ale též obdivnému rozboru. Samotná poéma je v závěru knihy přetištěna. Předmětem kultivovaných a mnohdy potměšilým humorem dekorovaných polemik je také domácí, tedy československá politická situace, kterou Neuabauer sleduje z odstupu dočasného „exulanta“, kterého, jak je pro exil typické, trápí stesk po domově. Dopisy doplňují vysvětlivky i velice živý biografický rozhovor s Kamilou Bendovou. Korespondenci k vydání připravil a doslov napsal Martin C. Putna. 
Lukáš Jirsa

Marek Šmíd

Vatikán a německý nacismus 1923–1945

Triton 2019

Historik Marek Šmíd působící na TF JČU a KTF UK se dlouhodobě věnuje vztahům Vatikánu k důle- žitým politickým fenoménům první poloviny 20. století. Absolvoval několik studijních pobytů ve vatikánských archivech a získané poznatky publikoval kromě uvedené knihy v dalších čtyřech: Vatikán a první světová válka (CDK 2016; recenze Universum 1/2017), Vatikán a italský fašismus 1922–1945 (Triton 2018), Vatikán a sovětský komunismus 1917–1945 (Triton 2020) a Vatikán a české země v letech 1914–1918 (CDK 2020). Kniha o vztazích k nacismu je rozdělena do tří kapitol: vztahy před rokem 1933, v době od Hitlerova nástupu k moci do vypuknutí druhé světové války a v období druhé světové války. Popis vývoje politické a náboženské situace v Německu a kroků vatikánské diplomacie je prokládán struč- nými životopisy důležitých osob a stručným hodnocením. Vatikán přikládal vztahům s Německem, kde třetina obyvatel byli katolíci, velkou důležitost. Benedikt XV. v r. 1917 jmenoval nunciem v Mnichově schopného diplomata Eugenia Pacelliho (1876–1958) a doufal, že přispěje k ukončení války. To se sice nepodařilo, nuncius Pacelli se však postupně důkladně obeznámil se situací v Německu a navázal cenné kontakty. Po porážce německého císařství vznikl v r. 1919 republikánský spolkový stát (tzv. Výmarská republika), který se však plně nezbavil dědictví Bismarckova proticírkevního „kulturního boje“. Proto nuncius Pacelli usiloval o uzavření konkordátu, který by zajistil dobré podmínky pro slibně se rozvíjející katolické aktivity. Jednání nebyla snadná, podařilo se mu však v r. 1925 uzavřít konkordát s Bavorskem a roku 1929 s Pruskem. V r. 1930 jej papež Pius XI. povolal do Říma a jmenoval státním sekretářem. Vzhledem k ekonomickým potížím a politické nestabilitě sílila Národně socialistická německá dělnická strana (NSDAP), do jejíhož čela se brzy po jejím vzniku v r. 1920 postavil Adolf Hitler. Když NSDAP v r. 1932 dvakrát vyhrála volby (37 % a 33 %), byl prezident von Hindenburg nucen jmenovat A. Hitlera v lednu 1933 říšským kancléřem (předsedou vlády). Po smrti prezidenta v r. 1934 již nebyla tato funkce obsazena a jeho kompetence převzal A. Hitler. Státní sekretář Pacelli sledoval tento vývoj s obavami, věděl, že i část německých katolíků s nacistickou ideologií sympatizuje a že ani němečtí biskupové nejsou ve svých názorech jednotní. Snažil se proto rychle dokončit jednání o konkordátu s berlínskou vládou, což se mu v roce 1933 podařilo. (Překlad konkordátu je uveden v příloze.) Narůstající agresivita režimu a perzekuce mnoha katolíků vedla k otevřeným protestům několika biskupů. Na základě jejich informací a pod vedením státního sekretáře Pacelliho byla připravena německy psaná encyklika Mit brennender Sorge o neslučitelnosti nacistické ideologie s křesťanstvím, kterou v březnu 1937 podepsal Pius XI. a která byla v Německu masově šířena. Re- žim reagoval dalšími represemi. Současně byla vydána i encyklika Divini Redemptoris „O bezbožeckém komunismu“. Německo se chystalo na válku. V knize jsou popsány reakce Vatikánu na anšlus Rakouska v březnu 1938 a přípravy encykliky proti rasové teorii, jejímuž dokončení zabránilo úmrtí Pia XI. v únoru 1939. Novým papežem byl zvolen E. Pacelli, který přijal jméno Pius XII. Válku Německo rozpoutalo již v září 1939 přepadením Polska. Spolu s líčením vývoje válečné situace a postojů Vatikánu jsou v knize podrobně uváděny též aktivity biskupů v Německu a dalších zemích. Papež organizoval četné humanitární akce zejmé- na v napadených zemích, snažil se zároveň diplomaticky o rychlé ukončení války. Ve veřejných projevech byl proto vůči agresorovi zdrženlivý. Samostatná pozornost je věnována stále rostoucí perzekuci Židů jak v Německu, tak na obsazených územích. Autor vysvětluje, proč papež dával přednost skryté pomoci pronásledovaným (např. úkrytem v církevních objektech) před veřejným odsouzením nacismu, které, jak zkušenost ukázala, by vedlo jen k zesílení perzekuce. Pius XII. však úspěšně protestoval např. proti americkému bombardování Říma v r. 1943. K tématu knihy existuje rozsáhlá literatura, zčásti i přeložená do češtiny. Autor ji v řadě případů koriguje a vyvrací nepravdivá tendenční tvrzení některých historiků. Podařilo se mu nejen podrobně popsat složitou historickou situaci a objasnit důle- žité souvislosti, ale i naplnit záměr zmíněný v předmluvě „zbavit vatikánsko-německé styky nánosů paušálních předsudků a přejí- maných klišé“. 
Vladimír Roskovec