Universum 1/2021

revue České křesťanské akademie

Podle dohody s vydavatelem nabízíme k přečtení vždy jeden článek a recenze knih z nového čísla čtvrtletníku Universum. Doufám, že vás výběr potěší - je to článek o Jendovi Rybářovi, kterého máme mnozí hluboko ve svých srdcích.

Na stránce ČKA najdete seznam všech článků tohoto čísla. Také je tam odkaz na jeho objednání. Víte, že roční předplatné časopisu je jenom 200 Kč?  Martin Šmídek

Tři setkání s Janem Rybářem

Josef Beránek

Legendární „poříčský farář“ Jan Rybář SJ odešel 14. ledna na věčnost. Přinášíme několik podnětů, vybraných z knížky Deník venkovského faráře doplněných o osobní vzpomínky jeho přátel.

Kněžství

Jan Rybář chtěl být knězem od malička, jeho touha se naplnila až v jednatřiceti letech. A tak trochu „zázrakem“ ve vězení ve Valdicích. „Kdyby mě zavřeli o rok dřív, za pár měsíců by mne pustili na amnestii. Bylo to vlastně štěstí.“ Se svým světitelem by se býval nemusel vůbec setkat.

Nějakých sedm minut trval v těch divných podmínkách roku 1962 obřad, který se v katedrále slaví hodiny. Biskup Otčenášek mu po obřadu dal řadu delegací pro život venku, ale měl jednu podmínku: přál si, bude-li mít jednou možnost veřejné služby, aby působil v jeho diecézi. To svému tajnému světiteli Jan Rybář slíbil a také svůj slib dodržel. (Po roce 1990 se uvažovalo, že by převzal jezuitské centrum v Brně, ale nakonec byl poslán na faru do Rychnova nad Kněžnou.)

Když se v létě roku 1968 podařilo českému jezuitskému provinciálovi vyslat patnáct mladších tovaryšů na studium na jezuitskou fakultu v Innsbrucku, přišlo svěcení Jana Rybáře opět na pořad dne. Rakouští jezuité si nevěděli rady a poslali Jana Rybáře rovnou za biskupem Paulem Ruschem. Ten si vyslechl celou historii a nechal si od něj odrecitovat modlitby kněžského obřadu. Nakonec „starý pán, odchovaný rakouskou byrokracií“ setkání uzavřel rozhodnutím, že není třeba, aby ho znovu světil, i když byl Jan vysvěcen za tak zvláštních podmínek. „Biskupa Rusche jsem pak navštívil ještě před odjezdem z Innsbrucku. Byl jsem kněz, ale neměl jsem jurisdikci, neměl jsem žádné písemné potvrzení,“ vzpomínal Jan Rybář. A bez potvrzení by v tehdejším Československu do oficiální pastorace nemohl nastoupit. „On mi vystavil dekret, jaké u nich dávali novokněžím. Psalo se v něm, že mne vysvětil na kněze ve své soukromé kapli. Nechybělo ani pořadové číslo dle matriky kněží.“

Od těch dob se v oficiálních seznamech objevují dvě data vysvě- cení Jana Rybáře. Po roce 1990 se kvůli tomu Rybář sešel s biskupem Otčenáškem a domluvili se, že žádný oficiální dokument o svěcení nedostane. Světitel prohlásil, že „v jeho diecézi ho nepotřebuje a Vatikán by to stejně neuznal. Vždyť ve vězení to neproběhlo podle Kodexu církevního práva.“ Po sametové revoluci se z hradeckého biskupství obrátili na kolegy z Innsbrucku, ale záznam k dekretu s číslem a jménem Jana Rybáře nenašli. Jedna hradecká církevní právnička „případ“ vyhodnotila jednoduše: „Člověče, vaši situaci by měl ošetřit Vatikán,“ smál se s nadhledem.

Tahle zkušenost se nepochybně promítla do Rybářova teologického pohledu. V knize rozhovorů odpovídá na otázku, kdo je kněz, že ten, kdo lidem pomáhá setkat se s Bohem. Nic víc, nic míň. A pochopitelně se tato jeho zkušenost projevila v jeho rezervovaném vztahu k církevnímu právu jako takovému. Příkladem může být rozporuplný vztah oficiální církve ke kněžím a biskupům tzv. skryté církve po roce 1990. Rybář opakovaně poukazoval na to, že jim sice bylo poděkováno za jejich odvážnou službu, ale pak už s nimi oficiální církev nepočítala. Nebo vyžadovala přesvěcení. „Uvědomme si, že komunističtí agenti se asi ve třinácti případech dostali i do vrcholných míst v římské kurii. Desítky, možná stovky dalších do různých vatikánských úřadů, zejména do Státního sekretariátu. Ještě v roce 1988 řekl našemu provinciálovi generál jezuitů Peter Hans Kolvenbach, že třetině osazenstva Státního sekretariátu nevěří…“ připomíná Jan Rybář a uzavírá: „Pak je ovšem problém s platností biskupských úkonů zde, a nikoli ve skryté církvi: v pánech jednají- cích suverénně „pro blaho církve“ na obou stranách, hrajících vysokou hru, krytou červenými knoflíčky na talárech a s červenými cinguly. U těchto lidí nikdo neuvažuje o platnosti jejich úkonů, ale o statečných skrytých biskupech je tomu tak dodnes.“

Eucharistie

Teologické nasměrování Jana Rybáře zásadním způsobem ovlivnil slovenský jezuita Ján Dieška z Oravy. Byl o dvacet let starší a měl za sebou vynikající vzdělání v Jersey, v Lyonu, v Lovani a v Římě, na Gregoriánské univerzitě a na Papežském orientálním ústavu. Mimochodem se znal osobně s papežem Piem XII. Jan Rybář ho charakterizoval jako vizionáře a teologa velkého formátu. Seznámil se s ním ve Valdicích díky Josefu Zvěřinovi. Oba se znali díky dřívějším aktivitám v Kolakovičově Rodině.

„Myslím, že právě Ján Dieška mi dal základní teologické nasměrování. Oblíbil si mne a Jaroslava Vrbenského a dával nám lekce. Tak třeba o díle francouzského jezuity Emila Mersche Teologie mystického těla. Dieška tuto knihu překládal krátce před svým zatčením a měl ji tak v čerstvé paměti. Merschovým přínosem byla už sama koncepce jeho díla, když tradiční pořadí po léta přednášených dogmatických traktátů nahradil antropologickým východiskem v duchu Tomášovy teze: milost předpokládá přirozenost.“ Traduje-li se, že kněží v českých kriminálech promýšleli podobná témata, s nimiž potom přišel druhý vatikánský koncil, je dobré nepřehlédnout, že teologie zdola, teologie pozemských skutečností včetně docenění antropologie a další podněty tzv. nové teologie k nám pronikaly už dřív díky čilé studijní spolupráci řeholí napříč Evropou.

Jedním z velkých témat bylo i tehdy uspořádání církve. „Dieška to formuloval tak, že Duch svatý vane, kam chce, a papež s biskupy má za úkol sledovat, kde se projevuje. Pán Ježíš neustanovil hierarchii, ale rodinu. Řekni mým bratřím…‘ vzkazuje (Jan 20,17). V rodině se slouží a dospívá.“ Rodinná správa církve bylo téma, o němž mnozí přemýšleli pod tlakem režimu, který paralyzoval standardní církevní struktury. Pro jiné, jako byli Mandl a Dieška, to bylo téma obecnější, šlo jim o hlubší reflexi evangelijní obnovy církevního společenství. Ještě důležitější pro Rybáře byly debaty s Dieškou o eucharistii, nebo šíře o tom, proč se Bůh stal člověkem. „Na Kalvárii Ježíše zabili lumpové, proč oslavujeme kalvárskou oběť? Při mši svaté teče krev oslaveného Krista, která chutná jako víno, říkával Dieška. Eucharistie – Chléb a Víno – je způsob, jak se nás může tělesně dotknout zmrtvýchvstalý a oslavený Ježíš. Je pošetilé lámat si hlavu transsubstanciací namísto toho, aby člověk děkoval za všemohoucnost lásky Ježíšovy, za tak hluboké pohlazení, za polibek Jeho tělesnosti.“

Jano Dieška připomínal, že eucharistie není bezdůvodně tělesná svátost. Podobně jako se naše láska projevuje tím, že někoho pohladíme, že ho obejmeme, že ho políbíme, projevuje se láska Kristova tímto fyzickým pokrmem. Jak se může Kristus dotýkat ve světě těch, po nichž touží? Formou pokrmu. „Tohle pochopit mu přišlo důležitější než hovořit o nejsvětější oběti mše svaté,“ zdůrazňoval Jan Rybář. Ostatně Ježíš nikdy nepotřeboval slovo oběť. Jen jedinkrát to slovo užil, když chtěl vyzdvihnout milosrdenství: „Jděte a naučte se, co znamená: milosrdenství chci, a ne oběť.“

„Na Kalvárii umírá Ježíš ve vrcholném úkonu lásky k nám. Takový zůstává na věky – i v eucharistii. To je její spojení s Kalvárií. Na kříži Ježíš neplatí za naše hříchy, platí láskou za naši nelásku,“ opakoval Jan Rybář neúnavně. A mnozí z jeho farníků si po letech pamatují z jeho kázání právě toto: Bůh je láska. Zní to tradičně, ale poslouchejme dál, kam tím Jan Rybář mířil: „Když mluvíme o smíření s Bohem, vypadá to, jako kdyby se Bůh urazil a čekal na smíření. Co když je to smíření myšleno opačně? Denně na světě umírá přes dvacet tisíc dětí hlady, ty dospělé už nikdo nepočítá, jsou války, zažíváme teroristické útoky namířené schválně na nevinné lidi. Vedle toho mnozí prožívají soukromá dramata, když třeba rodičům zemře miminko… Jak může být Bůh milosrdný, proč k němu vede tak tvrdá cesta, ptají se jistě oprávněně?“ A proto do tohoto světa Bůh vstupuje jako nejbezbrannější dítě, aby se ho nikdo nemusel bát. Aby žil životem obyčejných lidí se všemi riziky a aby nás právě díky tomu mohl pozvat k přátelství. Koneckonců už rané církevní obce si uvědomily, že si nevystačí se zvěstováním velikonočního poselství a předáváním Ježíšových výroků. K pochopení smrti a vzkříšení Ježíše Krista je třeba znát celý příběh. A to byl důvod sepsání evangelií.

Dokud se neodvážíme znovu si spolu s dnešními lidmi klást otázku, proč by za nás měl Ježíš zemřít tak krutou smrtí, dokud nedokážeme druhým běžnými slovy říct, co je pro nás eucharistie, bude snaha o novou evangelizaci marná. „V naší řeči se odráží, o co nám ve skutečnosti jde. Čemu vlastně věříme, když o tom nedokážeme mluvit vlastními slovy? Opakujeme výroky po staletí neměnné a doufá- me, že tak se vyjádříme přesněji. A stejně dojde k nedorozumění.“

Mezi obyčejnými lidmi

Mezi dělníky či v dělnických profesích Jan Rybář strávil polovinu svého dospělého života. Rád na ty roky vzpomínal, i když byly chví- le, kdy to nebylo jednoduché. Například když jako skladník zjistil, že v sudech, kde má být benzin, je ve skutečnosti voda, když jako jeřábník držel ve vzduchu betonové panely, a dělníci poblíž nedávali pozor a flirtovali vesele s děvčaty, anebo když musel chvíli před mší svatou ještě čistit ucpaný odpad ze záchodu.

Kázat od ambonu mohl až jako zralý muž a měl z toho trochu trému. „Považuji se za dělnickou třídu, neumím hovořit kultivovaně, tak jako to uměl třeba Havel. Používal slova, jimž lidé rozuměli, i když hovořil o absolutnu, já se těžko bráním farářskému jazyku…“ Málokdo ví, že v Poříčí zpočátku používal jakousi nápovědu pro kazatele a ve všední den nechával kázat zbožnou Němku, která uměla místní ná- řečí. Ovšem život mezi obyčejnými lidmi Janu Rybářovi kladl před oči ještě jinou, pálivější otázku: co vlastně může kněz lidem nabídnout? „Máme se z důstojných pánů stát služebníky. Doslova. Máme posloužit lidem ve farnosti v tom, co potřebují, radit se s nimi o podobě farního života, doprovázet je v jejich těžkostech, ba nechat se ovlivnit jejich pohledy… Ovšem aby se muž- skej vzdal svých privilegií, to není jen tak. Škoda, že jsou mladí muži v semináři vychováváni, jako by farníci byli dětmi, jako by celá tíže duchovního života ležela na bedrech důstojných pánů.“ Kostely se plní tam, říkával poříčský farář, kde lidé zažívají lásku.

Obyčejný život znal dobře i díky tomu, že ho biskup Otčenášek vybavil rozsáhlými pravomocemi, které za běžných okolností náležejí jen biskupům. Jedním z bolavých témat byly interrupce. „Snad nejtěžší případy byly, když se mi lidé svěřovali s tím, že zvažují umělé přerušení těhotenství, například protože matka byla nemocná.“ Radit se Rybář jezdíval za teologem Oto Mádrem, byl to prý jediný kněz, který říkal, že v mimořádné situaci se musí hledat mimořádné řešení. „Jiní se obávali, že by takový přístup vedl k laxnímu jednání, ale Mádr to říkal takto.“

Přes všechny nabyté zkušenosti Jan Rybář všechny odzbrojoval slovy, že je jen venkovský farář a rád se nechá poučit. Své sloupky a zamyšlení publikoval jen v regionálních médiích a i jeho „katechismus“ nazvaný Kam jdeme? vydala jedna podkrkonošská tiskárna. Na uvedení knihy se pak sešlo neuvěřitelných šest set lidí. Podobně málokdo věřil, že by se vyplatilo vydat s ním knižní rozhovor. Zvláště když jeho názory tehdy působily tak radikálně. Rozhovor nazvaný Deník venkovského faráře vyšel jen díky podpoře Jany Kalouskové, Václava Vacka a Vlastimila Bartoše. Brány tiskárny opustil právě v době nástupu papeže Františka. Je otázkou, nakolik tahle souhra okolností ovlivnila veřejné mínění v katolické církvi, myšlenky Jana Rybáře však od té doby byly pravidelně publikovány v mnoha katolických médiích včetně oficiálního Katolického týdeníku.

Souznění Jana Rybáře s papežem Františkem není náhodné. Oba mají shodný náhled na to, jak má vypadat církev budoucnosti, má-li být solí a kvasem: „Věřící lidé dospěli a nelze s nimi jednat jako s prvňáčky ve škole. Pokřtění věřící jsou podle apoštola Petra královské kněžstvo. Klérus má podle Krista sloužit, ne si nechat sloužit, nebo dokonce povýšeně panovat. To je pro mne inspirací při jednání s lidmi. Církev má ukazovat stále dopředu a my taky. Nám se přirozeně líbí víc Panna Maria Lurdská v modrých šatičkách než Panna Maria od Mojmíra Preclíka. Jenomže musíme myslet na budoucí generace. Je pochopitelné, že se starším generacím líbí to, co pamatují z mládí, ale pochopme pak také, že se nám mladá generace směje, a není to škoda?“ Žít mezi lidmi, sdílet jejich tužby a sdílet vlastní naději – to byla Rybářova cesta.