V podcastu CAC „Turning to the Mystics“ otec Richard Rohr vzpomíná na své první setkání s díly svaté Terezie z Lisieux (1873–1897) v době, kdy byl ještě mladým mužem:

Když jsem nastoupil do semináře v letech těsně před druhým vatikánským koncilem, mnozí z mých profesorů byli velmi legalističtí. Jak by také mohli být jiní, když nám naše náboženství nic jiného nedalo? Ale já jsem si pořídil velmi tenkou knížku o Terezii z Lisieux, mladé francouzské karmelitce, kterou napsal karmelitánský kněz jménem Pere Liagre. Její učení shrnul tak jednoduše a tak dobře! Pamatujte si, že mi bylo devatenáct let a hledal jsem inspiraci a vedení. Když jsem knihu zavřel, pomyslel jsem si: „To není to, co říkají moji profesoři. Tohle všechno mění!“ V době Terezie existovala hereze zvaná jansenismus, která vedla k perfekcionismu a přísnému legalismu, což způsobilo nezměrné škody na spiritualitě francouzské církve. Terezie přišla a bez jakéhokoli úsilí ji rozmetala. Nechala se prostě vést láskou. Tato mladá Francouzka s klidnou vnitřní autoritou řekla: „Víte co? Legalismus a negativismus nejsou pravda.“ Terezie učila, že „Ježíš od nás nevyžaduje velké skutky, ale prostě odevzdání se a vděčnost.“ [1]

Byla to právě její základní spiritualita, doplněná Františkem z Assisi a františkánstvím, která mi pomohla projít seminářem. Nebylo to akademické učení, které mi předávali profesoři, jenž bylo stále poznamenáno legalismem a jehož nevysloveným předpokladem v podstatě bylo: „Jestliže budeš dokonalý, jestliže to uděláš správně, Bůh tě bude milovat.“ To byl základní předpoklad a byl – a stále je – naprosto mylný. Myslím, že jsem Térii důvěřoval, protože to, co psala, mi připadalo jako zdravý rozum. Většina mých zpovědníků byli legalisté a já si jen tiše říkal: „Dobře, oni to řeknou, ale já vím, že to není pravda.“

Bylo to důležité protijed proti mé vlastní sklonu k perfekcionismu jako „jedničky“ v enneagramu (i když jsem pro to tehdy neměla slova). My „jedničky“ si stanovujeme standard dokonalosti podle naší vlastní egocentrické definice, a tak jsme vždy poraženi. My sama definujeme pravidla a pak je nedokážeme dodržet. Terezie je nejlepší protiváhou jakékoli teologie či spirituality založené na perfekcionismu. Byla mým osvobozením. Prostě jsem tomu už nevěřila. Prostě to nebyla pravda.

Ve své autobiografii Příběh duše vypráví Terezie příběh o tom, jak stála na spodním schodu a zvedala svou malou nožičku, snažíc se dosáhnout nebe. Představuje si Boha jako Otce, který stojí na vrcholu schodiště a volá: „Pojď, pojď, pojď.“ Její nožička je tak maličká, že nedosáhne ani na první schod – ale ona to zkouší dál, jako by to dělalo batole, a pak v určitém okamžiku Bůh seběhne po schodech dolů a vynese ji nahoru jako božský výtah. V devatenácti letech to pro mě bylo první tušení dobré a vážné metafory toho, jak milost funguje. Bůh potřebuje jen naši touhu, a pak se o všechno ostatní postará sám.

On the CAC’s Turning to the Mystics podcast, Father Richard Rohr reflects on his first encounter with the writings of Saint Thérèse of Lisieux (1873–1897) as a young man:

When I entered seminary in the years just before Vatican II, many of my professors were very legalistic. What else could they be when that’s all our religion had given us? But I picked up a very small book about Thérèse of Lisieux, a young, French Carmelite nun, by a Carmelite priest named Pere Liagre. He summarized her teachings so simply and so well! Now remember, I’m nineteen years old and I’m looking for inspiration and guidance. When I closed the book, I thought, “This is not what my professors are saying. This changes everything!” In Thérèse’s time, there was a heresy called Jansenism that led to perfectionism and severe legalism, which did untold damage to the spirituality of the French church. Thérèse came along and broadsides it without even trying to. She was just being guided by love. This young French woman with calm inner authority said, “You know what? The legalism and negativity aren’t true.” Thérèse taught that “Jesus does not demand great actions from us but simply surrender and gratitude.” [1]

It was her underlying spirituality, complemented by Francis of Assisi and Franciscanism, that got me through the seminary. It wasn’t the academic teaching I was being given by the professors, which was still tainted with legalism, and where the unspoken premise was basically, “If you’re perfect, if you do it right, God will love you.” That was the underlying assumption, and it was—and still is—utterly false. I guess I trusted Thérèse because what she wrote felt like common sense to me. Most of my confessors were legalists, and I would just quietly think to myself, “Okay, they’re going to say that, but I know it’s not true.”

It was an important antidote to my own inclination to perfectionism as a “one” on the Enneagram (although I didn’t have the language for it at the time). We “one’s” set a standard of perfection by our own self-centered definition, and so we’re always defeated. We define the rules and then we can’t live up to them. Thérèse is the best counterweight to any theology or spirituality of perfectionism. She was my liberation. I just didn’t believe in it anymore. It simply wasn’t true.

In her autobiography Story of a Soul, Thérèse tells a story of standing at the bottom of the staircase and lifting her little foot, trying to reach heaven. She pictures God as Father standing at the top of the staircase, beckoning “Come on, come on, come on.” Her leg is so tiny, and it can’t even reach the first step—but she keeps trying like a toddler would, and then at a certain point, God runs down the steps and carries her up like a divine elevator. At nineteen, that became my first intimation of a good, serious metaphor for how grace works. All God needs is our desire, then God does all the rest.