Ježíš řekl svým učedníkům: „Kdo chce jít za mnou, ať se zřekne sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mě. Kdo chce zachránit svůj život, ztratí ho, a kdo ztratí svůj život kvůli mně, ten ho nalezne.“ — Matouš 16:24–25

Otec Richard Rohr uvažuje o tom, jak učednictví nakonec vede ke kříži a ke ztotožnění se s bolestí světa:

Domnívám se, že Ježíšovo naprosto neintuitivní poselství o „kříži“ muselo být sesláno na zem jako dramatický a božský úder, protože Bůh věděl, že uděláme vše, co bude v našich silách, abychom ho popřeli, vyhnuli se mu, zmírnili ho nebo z něj udělali pouhou teorii (což je přesně to, co jsme nakonec udělali). Přesto je to právě toto Ježíšovo poselství, které nelze a nesmí být odsunuto do pozadí. Věříme v Krista podobného Ježíši – v Boha, který jde s lidstvem až na dno a neomezuje se pouze na to, že nám předkládá nebeskou, kosmickou vizi. Pokud Kristus představuje vzkříšený stav, pak Ježíš představuje ukřižovanou/vzkříšující cestu, jak se k němu dostat.

Není bez významu, že si křesťané zvolili kříž nebo krucifix jako svůj ústřední symbol. Alespoň podvědomě jsme si uvědomili, že Ježíš často mluvil o „ztrátě života“. Možná je zde užitečné rozlišení filozofa Kena Wilbera mezi „vzestupnými náboženstvími“ a „sestupnými náboženstvími“. On i já důvěřujeme mnohem více sestupnému náboženství a myslím, že Ježíš také. Hlavním jazykem je odnaučování se, pouštění se, odevzdání se, služba druhým, a nikoli jazyk seberozvoje – který se často skrývá za našimi populárními představami o „spáse“. Pokud nebudeme opatrní, opět proměníme Ježíšovo sestupné náboženství v novou formu stoupajícího náboženství, jak jsme to již tolikrát dříve udělali.

Ačkoli to Ježíš během svého života dal zcela jasně najevo, my jsme křesťanství přesto z velké části proměnili v náboženství, jehož hlavním programem byla nějaká osobní morální dokonalost, dosažení jakési spásy, „dostání se do nebe“, obracení druhých spíše než nás samotných a získávání většího zdraví, bohatství a úspěchu v tomto světě. V tomto úsilí jsme nakonec do značné míry stanuli na straně impérií, válek a kolonizace naší planety, místo abychom se postavili na stranu Ježíše nebo bezmocných. To vše nás dohnalo v jednadvacátém století. [1]

Spiritualita sestupu nás osvobozuje, abychom své často chaotické životy odevzdali Bohu. Jde o to ctít lidskou cestu, milovat ji a prožívat ji ve vší její úžasnosti i tragédii. Na lásce a utrpení není vlastně nic nadpřirozeného. Je to zcela přirozené a provází nás hlubokou souhrou smrti a života, odevzdání se a odpuštění ve všech jejich základních a podstatných projevech.

Autentické křesťanství není ani tak systémem víry, jako spíše systémem života a smrti, který nám ukazuje, jak darovat svůj život, jak darovat svou lásku a nakonec i jak darovat svou smrt. V podstatě jde o to, jak se vzdát – a tím se spojit se světem, se všemi ostatními stvořeními a s Bohem. [2]

Jesus told his disciples, “If any wish to come after me, let them deny themselves and take up their cross and follow me. For those who want to save their life will lose it, and those who lose their life for my sake will find it.” — Matthew 16:24–25

Father Richard Rohr reflects on how discipleship ultimately leads to the cross and identifying with the pain of the world:

My assumption is that Jesus’s totally counterintuitive message of the “cross” had to be sent to earth as a dramatic and divine zinger, because God knew we would do everything we could to deny it, avoid it, soften it, or make it into a theory (which is exactly what we did anyway). Yet this is the message of Jesus that cannot, and must not, be allowed to be pushed into the background. We believe in a Jesus-kind-of-Christ—a God who is going to the mat with humanity and not just presenting us with a heavenly, cosmic vision. If Christ represents the resurrected state, then Jesus represents the crucified/ resurrecting path of getting there.

It is not insignificant that Christians chose the cross or crucifix as their central symbol. At least unconsciously, we recognized that Jesus talked often about “losing your life.” Perhaps the philosopher Ken Wilber’s distinction between “ascending religions” and “descending religions” is helpful here. He and I both trust descending religion much more, and I think Jesus did too. The primary language is unlearning, letting go, surrendering, serving others, and not the language of self-development—which often lurks behind our popular notions of “salvation.” Unless we’re careful, we will again make Jesus’s descending religion into a new form of climbing religion, as we have done so often before.

Although Jesus made this quite clear throughout his life, we still largely turned Christianity into a religion where the operative agenda was some personal moral perfection, our attaining some kind of salvation, “going to heaven,” converting others rather than ourselves, and acquiring more health, wealth, and success in this world. In that pursuit, we ended up largely aligning with empires, wars, and colonization of our planet, instead of with Jesus or the powerless. It has all caught up with us in the twenty-first century. [1]

A spirituality of descent frees us to surrender our often messy lives to God. It is about honoring the human journey, loving it, and living it in all its wonder and tragedy. There is nothing really supernatural about love and suffering. It is completely natural, taking us through the deep interplay of death and life, surrender and forgiveness, in all their basic and foundational manifestations.

Authentic Christianity is not so much a belief system as a life-and-death system that shows us how to give away our life, how to give away our love, and eventually how to give away our death. Basically, how to give away—and in doing so, to connect with the world, with all other creatures, and with God. [2]