To, že používáte Písmo, a to i způsobem, který potvrzuje Boží existenci, ještě neznamená, že ho používáte pro život a lásku, pro růst a moudrost – a ve jménu Boha či druhých.

—Richard Rohr, Co děláme s Biblí?

Otec Richard popisuje, jak Ježíš četl své vlastní hebrejské Písmo optikou lásky:

Ježíš ani jednou necituje z devatenácti knih svého vlastního hebrejského Písma. Ve skutečnosti se zdá, že používá jen několik svých oblíbených: Exodus, Deuteronomium, Izaiáš, Ozeáš a Žalmy. Zdá se, že Ježíš ignoruje většinu své vlastní Bible, přesto však jasně formovala celé jeho vědomí. To je ten paradox. Podíváme-li se na to, co ignoruje, zahrnuje to všechny pasáže, které zdánlivě ospravedlňují násilí, imperialismus, vyloučení, čistotu a stravovací zákony – a těch je mnoho. Ježíš je biblicky formovaný člověk, který však z Bible necituje, ale chápe hlubší proud Boží bezpodmínečné lásky, ducha a směřování své židovské historie a nikdy se nespokojí s pouhým povrchním čtením.

Když jednou cituje Leviticus, cituje jediný pozitivní příkaz z dlouhého seznamu negativních: „Miluj svého bližního jako sám sebe“ (viz Leviticus 19:18). Otevřeně nesouhlasí s pasážemi Písma, které kladou důraz na nepodstatné věci a „pouhá lidská přikázání“, která se dostala do toho, co je prezentováno jako božská přikázání (viz Marek 7:1–23 a téměř celý 23. kapitola Matouše). Ježíš redukuje 613 jasných biblických přikázání na dvě: lásku k Bohu a lásku k bližnímu (viz Matouš 22:34–40).

Vynechává problematické verše, s nimiž nesouhlasí, jako když při svém prvním čtení v nazaretské synagoze vynechá poslední půlverš ze svitku Izaiáše (viz Lukáš 4:18–19). Jako by tím chtěl zdůraznit svůj postoj, „svinul svitek, vrátil ho sluhovi a posadil se“. Můžeme si představit, jak na něj upřeně hledí za to, že si Písmo upravil. Vědí, že poslední verš Izaiáše 61,2b zní: „aby zvěstoval den pomsty od našeho Boha.“ Ježíš končí veršem 2a, který „zvěstuje den milosti Páně“ a lépe vystihuje Boha, jakého zná.

Obecně řečeno, Ježíš využívá své vlastní Písmo k tomu, aby kázal poselství radikální inkluzivity, milosrdenství a spravedlnosti a aby vyvrátil převládající náboženská poselství o vyloučení, náboženské spravedlnosti a útlaku utlačovaných, nečistých a hříšníků.

Ježíš zjevně považuje „spravedlnost, milosrdenství a dobrou víru“ za „důležitější věci Zákona“ (viz Matouš 23:23) a mnoho podobných výroků naznačuje, že měl jasně stanovenou hierarchii hodnot. Jak naznačil papež František, milosrdenství je vždy na samém vrcholu křesťanských hodnot! Ne všechny části Písma byly v Ježíšově pojetí rovnocenné, což je pro většinu fundamentalistů velkým slepým místem. Ježíš zřejmě učí, že dobro lze poznat pouze „podle jeho plodů“ (viz Lukáš 6:43–45), a nikoli pouze podle samotného činu. Pavel pak tyto plody vyjmenovává jako „lásku, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrotu, věrnost, mírnost a sebeovládání“ (viz Galatským 5:22–23).

Just because you use Scripture, even in a God-affirming way, does not mean you are using Scripture for life and love, growth and wisdom—and for the sake of God or others.

—Richard Rohr, What Do We Do with the Bible?

Father Richard describes how Jesus read his own Hebrew Scriptures through the lens of love:

Jesus never once quotes from nineteen of the books in his own Hebrew scriptures. In fact, he appears to use a very few favorites: Exodus, Deuteronomy, Isaiah, Hosea, and Psalms. Jesus appears to ignore most of his own Bible, yet it clearly formed his whole consciousness. That is the paradox. If we look at what he ignores, it includes any passages that appear to legitimate violence, imperialism, exclusion, purity, and dietary laws—of which there are many. Jesus is a biblically formed non-Bible quoter, who gets the deeper stream of God’s unconditional love, the spirit, the trajectory of his Jewish history and never settles for mere surface readings.

When he does once quote Leviticus, he quotes the one positive mandate among long lists of negative ones: “You must love your neighbor as yourself” (see Leviticus 19:18). He openly disagrees with Scriptures that emphasize non-essentials and “mere human commandments” that made their way into what are presented as divine commandments (see Mark 7:1–23 and almost all of Matthew 23). Jesus reduces the 613 clear biblical commandments down to two: love of God and love of neighbor (see Matthew 22:34–40).

He omits troublesome verses with which he does not agree, as when he drops the final half-verse from the Isaiah scroll when he first reads in the Nazareth synagogue (see Luke 4:18–19). As if to make the point, he “rolls up the scroll, hands it back to the attendant and sits down.” We can imagine them glaring at him for adjusting the Scriptures. They know the final line of Isaiah 61:2b is “to proclaim a day of vengeance from our God.” Jesus ends with verse 2a, which “proclaims the Lord’s day of favor,” and better portrays the God he knows.

Generally speaking, Jesus makes use of his own Scriptures to teach a message of radical inclusivity, mercy, and justice, and to negate the predominant religious messages of exclusion, religious righteousness, and oppression of the underdog, the impure, and the sinner.

Jesus clearly considers “justice, mercy, and good faith” to be “the weightier matters of the Law” (see Matthew 23:23), and many statements such as this seem to indicate he did have a definite hierarchy of values. As Pope Francis indicated, mercy is always right there at the top of Christian values! Not all Scriptures were created equal in Jesus’s mind, which is a great blind spot for most fundamentalists. Jesus seems to teach that you can only tell goodness “by its fruits” (see Luke 6:43–45) and not just by the action itself. Paul then lists these fruits as “love, joy, peace, patience, kindness, goodness, trustfulness, gentleness, and self-control” (see Galatians 5:22–23).