Jaký druh duchovního hnutí by mohl podnítit ochotné skupiny křesťanské víry k přechodu od jejich systémů víry ke společnému způsobu života založenému na lásce?

—Brian McLaren, Velká duchovní migrace

Člen fakulty CAC Brian McLaren ukazuje, jak Ježíš a jeho následovníci ztělesňovali komunitní, veřejný způsob života představující sociální hnutí:

Stránku za stránkou [evangelijí] Ježíš a jeho učedníci praktikovali dynamiku hnutí v Galileji, Judeji a Samaří. Ježíš využil příležitosti ke změně, kterou vytvořily nepokoje v Galileji … nespravedlnosti římské okupace a korupce mezi náboženskou elitou. Své poselství formuloval prostřednictvím silného ústředního obrazu (Boží království), jedinečné umělecké formy (podobenství) a prostřednictvím silných hesel (například „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo Boží království“, … „Milujte své nepřátele“, „Zřekněte se sebe samých, vezměte svůj kříž a následujte mě“). Vyvinul strategii protestu a šíření poselství, která zahrnovala veřejná učení (Kázání na hoře), demonstrace (uzdravení, vymítání démonů, nasycení pěti tisíc lidí), guerillové divadlo (jeho triumfální vstup do Jeruzaléma) a pokročilý výcvik vedení založený na akci a reflexi (nasazení a duchovní cvičení s učedníky).

Mezi jeho mobilizační struktury patřily skupiny tří, dvanácti, sedmdesáti a speciální iniciativy „dva po dvou“. Kromě toho učil své učedníky, aby si budovali spojence mezi „lidmi míru“ a byli ochotni nechat lidi odejít, pokud nebyli připraveni na nároky spojené s účastí v hnutí. Vyvinul rituály zasvěcení (křest) a obnovy (Eucharistie), jimiž vyzýval lidi k počátečnímu závazku a posiloval je pro dlouhodobé úsilí. Kultura jeho hnutí byla jedinečná a osobitá, charakterizovaná hostinami, oslavami, radostnými průvody a festivaly pod širým nebem, na nichž byli vřele vítáni lidé, kteří byli obvykle stigmatizováni a vyhnáni ze společnosti. Ve svém hnutí svěřil ženám bezprecedentní míru odpovědnosti a do svého nejbližšího okruhu zahrnul lidi s rozmanitými dary a povahami, od básníka jako Jan přes aktivistu jako Šimona Zélóta až po pevný pilíř jako Petr (ve své nejlepší podobě). Kultura jeho hnutí také kladla důraz na hodnotu kontemplativní samoty a odloučení, které měly vyživovat vnitřní život a udržet sílu v boji na dlouhou trať.... Jejich život v hnutí se vyznačoval velkou radostí, velkým smutkem a velkou láskou.

Stejnou dynamiku jsem mohl pozorovat u Pavla a jeho spolupracovníků v oblasti Středozemního moře, když se hnutí „Božího království“ rozšiřovalo do nejvzdálenějších koutů země. A viděl jsem, jak se podobné vzorce znovu objevují v celé křesťanské historii – u pouštních otců a matek, u svatého Patrika a Keltů, u svatého Františka a svaté Kláry, u Wesleyových a raných letničních, u dr. Kinga a Desmonda Tutu, u Dorothy Dayové a Oscara Romera. Od svých nejranějších a nejdynamičtějších století bylo křesťanství nejživější tehdy, když bylo poháněno hnutími samoorganizujících se – nebo bychom snad měli říci „Duchem organizujících se“ – buněk. Tyto buňky se zakořenily a rostly jako semena v komunitách a institucích. Tam rostly, množily se a přinášely ovoce – ovoce v podobě spravedlivých a živých institucí, ovoce v podobě vzkvétajících, mírumilovných a radostných společenství.

What kind of spiritual movement could challenge willing sectors of Christian faith to migrate from their systems of belief to a shared way of life centered on love?

—Brian McLaren, The Great Spiritual Migration

CAC faculty member Brian McLaren shows how Jesus and his followers embodied a communal, public way of life representing a social movement:

On page after page [of the Gospels], Jesus and his disciples practiced movement dynamics in Galilee, Judea, and Samaria. Jesus seized the opportunity for change created by unrest in Galilee … by the injustices of the Roman occupation, and by corruption among the religious elite. He framed his message through a powerful central image (kingdom of God), a unique art form (parables), and through powerful slogans (“Repent for the kingdom of God is at hand,”… “Love your enemies,” “Deny yourself, take up your cross, and follow me,” for example). He developed a protest and messaging strategy that included public teach-ins (the Sermon on the Mount), demonstrations (healings, exorcisms, feeding of the five thousand), guerrilla theater (his triumphal entry into Jerusalem), and advanced action-reflection leadership training (deployments and retreats with disciples).

His mobilizing structures included the three, the twelve, the seventy, and special two-by-two initiatives. In addition, he taught his disciples to build allies among “people of peace,” and to be willing to let people walk away if they were not ready for the demands of movement involvement. He developed rituals of initiation (baptism) and renewal (Eucharist), calling people to initial commitment and strengthening them for the long haul. His movement culture was unique and distinctive, characterized by feasts, parties, joyful processions, and outdoor festivals at which usually stigmatized and outcast people were warmly welcomed. He gave women an unprecedented level of responsibility in his movement, and among his inner circle he included people of diverse gifts and temperaments, from a poet like John to an activist like Simon the Zealot to a steady pillar like Peter (at his best). His movement culture also emphasized the value of contemplative solitude and withdrawal to nourish the inner life and sustain the struggle over the long haul.... Their lives in the movement were characterized by great joy, great sorrow, and great love.

I could see these same dynamics at work in Paul and his colleagues around the Mediterranean, as the “kingdom of God” movement expanded to the far corners of the earth. And I could see similar patterns reemerging throughout Christian history—in the desert fathers and mothers, in Saint Patrick and the Celts, in Saint Francis and Saint Clare, in the Wesleys and the early Pentecostals, in Dr. King and Desmond Tutu, in Dorothy Day and Oscar Romero. Since its earliest and most dynamic centuries, Christianity has been most vital when it has been energized by movements of self-organizing—or perhaps we should say “Spirit-organizing”—cells. These cells have taken root and grown like seeds in communities and institutions. There they have grown, multiplied, and borne fruit—fruit in just and vibrant institutions, fruit in thriving, peaceful, joyful communities.