Otec Richard Rohr se ve své knize "Právě tohle" zamýšlí nad tím, jak nám kontemplativní modlitba umožňuje uvolnit naše myšlenky a nalézt hlubší moudrost a vedení:

Kontemplace je panoramatické, vnímavé uvědomění, při němž přijímáme vše, co nám situace, okamžik nebo osoba nabízí, aniž bychom cokoli posuzovali, vylučovali nebo škatulkovali. Je to čisté a pozitivní nazírání, které opouští veškeré negativní postrkování, abychom mohli začít rozpoznávat přirozenou důstojnost. Vyžaduje to mnoho cviku a odnaučení se navyklým reakcím.

Musíme se věnovat sebereflexi a rozvíjet postupy, díky nimž rozpoznáme své nutkavé a opakující se vzorce chování. Tím se osvobodíme od nutnosti „převzít kontrolu nad situací“ – jako bychom to vůbec někdy dokázali!

Zdá se, že jsme závislí na své potřebě rozlišovat a soudit, což si mylně pleteme s inteligentním uvažováním. Většina z nás si myslí, že jsme tím, co si myslíme, avšak téměř veškeré myšlení je nutkavé, opakující se a založené na zvyku. Neustále si ke všemu píšeme své vnitřní komentáře, které vždy dospívají ke stejným, zažitým závěrům. Právě proto nás všechny formy meditace a kontemplace učí, jak zklidnit tuto nutkavě poháněnou a nevědomě naprogramovanou mysl.

Pouštní otcové a matky tento proces moudře nazývali "zbavováním se myšlenek". Nebojujeme s nimi, nepotlačujeme je, nepopíráme, neztotožňujeme se s nimi, ani je nesoudíme; prostě se jich zbavujeme. Jsme mnohem víc než naše myšlenky o věcech a budeme to pociťovat spíše jako odnaučování než jako osvojování si nějakého nového obsahu. [1]

Když pravidelně meditujeme, pocit naší samostatnosti a vlastní důležitosti – to, co považujeme za své „já“ – postupně mizí, protože se ukazuje jako zbytečný, nedůležitý a v mnoha případech dokonce na překážku. To imperiální „já“, které pravděpodobně vnímáme jako své jediné já, se ukazuje být z velké části výtvorem naší mysli.

Díky pravidelnému cvičení v kontemplaci nás stále méně zajímá ochrana této vlastní, relativní identity. Nemusíme ji nijak napadat; sama od sebe klidně odpadává a my prožíváme jakousi přirozenou pokoru.

Pokud naše modlitba pronikne do hloubky a jakoby „vstoupí“ do našeho podvědomí, změní se celý náš pohled na svět – ze strachu se stane propojení. Už nebudeme žít uvnitř svého křehkého a uzavřeného já, ani nebudeme cítit potřebu ho chránit. V meditaci přecházíme od vědomí ega k vědomí duše, od života poháněného strachem k životu vedenému láskou. Tak by se to dalo shrnout v několika slovech!

Samozřejmě k tomu najdeme odvahu jen tehdy, když nás drží Někdo Jiný, zbavuje nás strachu, bere na sebe zodpovědnost a uspokojuje naši touhu po Velkém milenci. Pokud tomuto Někomu Jinému dovolíme, aby nás v tomto tanci vedl, budeme žít s novou vitalitou, přirozenou ladností a uvnitř Plynutí, které jsme nevytvořili. Je to život Trojice, který se skrze nás točí. [2]

In his book Just This, Father Richard Rohr considers how contemplative prayer allows us to release our thoughts, finding deeper wisdom and guidance:

Contemplation is a panoramic, receptive awareness whereby we take in all that a situation, moment, or person offers without judging, eliminating, or labeling anything. It is pure and positive gazing that abandons all negative pushback so we can begin to recognize inherent dignity. It takes much practice and a lot of unlearning of habitual responses.

We have to work at contemplation and develop practices whereby we recognize our compulsive and repetitive patterns. In doing so, we allow ourselves to be freed from the need to “take control of the situation”—as if we ever really could anyway!

It seems we are addicted to our need to make distinctions and judgments, which we mistake for intelligent thinking. Most of us think we are our thinking, yet almost all thinking is compulsive, repetitive, and habitual. We are forever writing our inner commentaries on everything, commentaries that always reach the same practiced conclusions. That is why all forms of meditation and contemplation teach a way of quieting this compulsively driven and unconsciously programmed mind.

The desert fathers and mothers wisely called this process “the shedding of thoughts.” We don’t fight, repress, deny, identify with, or even judge them; we merely shed them. We are so much more than our thoughts about things, and we will feel this more as an unlearning than a learning of any new content. [1]

When we meditate consistently, a sense of our autonomy and private self-importance—what we think of as our “self”—falls away, little by little, as unnecessary, unimportant, and even unhelpful in many cases. The imperial “I,” the self that we likely experience as our only self, reveals itself as largely a creation of our mind.

Through regular practice of contemplation, we become less and less interested in protecting this self-created, relative identity. We don’t have to attack it; it calmly falls away of its own accord, and we experience a kind of natural humility.

If our prayer goes deep, “invading” our unconscious, as it were, our whole view of the world will change from fear to connection. We won’t live inside our fragile and encapsulated self anymore, nor will we feel any need to protect it. In meditation, we move from ego consciousness to soul awareness, from being fear-driven to being love-drawn. That’s it in a few words!

Of course, we only have the courage to do this if Someone Else is holding us, taking away our fear, doing the knowing, and satisfying our desire for a Great Lover. If we can allow that Someone Else to lead us in this dance, we will live with new vitality, a natural gracefulness, and inside of a Flow that we did not create. It is the life of the Trinity, spinning through us. [2]