Řekl jsem Pánu: "Budu se tě pevně držet a vím, že mě provedeš."

-Harriet Tubmanová, Scény ze života Harriet Tubmanové

Duchovní ředitelka Therese Taylor-Stinsonová nabízí Harriet Tubmanovou jako vzor duchovní odvahy:

Harriet [Tubmanová] se třikrát pokusila o útěk na svobodu, ale pokaždé se vrátila kvůli strachu. Strachu z osamělosti. Strachu ze smrti. Strachu, že už nikdy neuvidí svou rodinu nebo že nebude součástí životně důležitého společenství… Strach může být paralyzující. Překonání paralyzujícího strachu přináší nový pocit svobody a soustředění na dosažení vašeho cíle, i když následný boj se pro některé může jevit pouze jako první krok. Uprchnout před svými otrokáři znamená převzít kontrolu nad vlastním životem. Nejedná se pouze o fyzický či intelektuální úspěch. Je to emocionální úspěch, který mění to, jak vnímáte sami sebe a jak dovolíte ostatním, aby vás vnímali. [1]

Taylor-Stinsonová popisuje, jak Tubmanové víra inspirovala její vlastní spoléhání na modlitbu v krizových situacích:

Po celý [Harrietin] život, který trval přibližně devadesát tři let, se znovu a znovu vracela k Bohu a prosila ho o ochranu, vhled a schopnost dovést svou rodinu i ostatní ke svobodě. Navzdory mnoha situacím, kdy to bylo o fous a navzdory své vlastní křehkosti se zhluboka nadechovala a předkládala se Bohu prostřednictvím modlitby, písní a víry a věřila ve své povolání ke svobodě. [2]

Později v životě by [Harriet] řekla, že vždycky věděla, kdy je nebezpečí blízko..... Říkala, že jí Bůh říká, kdy se má zastavit, kdy má opustit cestu nebo kdy má odbočit jiným směrem. Vždy se modlila a rozlišovala: "To jsem nebyla já, to byl Pán! Vždycky jsem mu říkala: „Věřím ti. Nevím, kam mám jít ani co mám dělat, ale spoléhám na to, že mě povedeš,“ a On mě vždy vedl. Modlila jsem se k Bohu, aby mi dal sílu a schopnost bojovat, a o to se modlím dodnes.“…

Přemýšlím o tom, jak Harriet čelila nejistým časům, časům nouze, i když se snažila pomáhat druhým, a vzpomínám na dobu svého života - na dobu těžké zkoušky, na dobu, kdy jsem se nedokázala modlit, na dobu, kdy jsem se cítila umlčená druhými; sama jsem mlčela, až na jedno jméno, které jsem si stále dokola opakovala: "Ježíš." Nevěděla jsem, jaký význam to jméno má, ale bylo to jediné, co jsem měla. Jak se říká a zpívá v jedné písni: „Na jménu Ježíš je něco zvláštního!“. Zjistila jsem, že mé mlčení bylo modlitbou. Moje ochota důvěřovat neznámému byla modlitbou. Moje zoufalství bylo modlitbou. Moje touha po Přítomnosti, která je jistě větší než já sama, byla modlitbou. Řekla jsem, stejně jako Jákob: „Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš.“ Ačkoli jsem si nebyla jistá, jaké to požehnání bude ani jakým způsobem mi bude uděleno, kráčela jsem v důvěře. Věřila jsem, že ve mně žije něco většího než já sama a že mi pomůže to překonat. [3]

I said to the Lord, I’m going to hold steady on to you, and I know you will see me through.

—Harriet Tubman, Scenes in the Life of Harriet Tubman

Spiritual director Therese Taylor-Stinson offers Harriet Tubman as a model of spiritual courage:

Harriet [Tubman] made three attempts to freedom but returned each time because of fear. The fear of being alone. The fear of dying. The fear of never seeing her family again or being part of a vital community…. Fear can be debilitating. Overcoming debilitating fear brings a new sense of freedom and a focus to accomplish your goal, though the struggle that ensues may seem like only a first step for some. To escape your enslavers is to take ownership of your own life. That is not just a physical or intellectual achievement. It is an emotional achievement that changes how you view yourself and how you allow others to view you. [1]

Taylor-Stinson describes how Tubman’s faith has inspired her own reliance on prayer in times of crisis:

Throughout [Harriet’s] life of approximately ninety-three years, she returned to God again and again, asking for protection, insight, and the ability to lead her family and others to freedom. Despite the many close calls and her own fragility, she would breathe deeply and present herself to God through prayer and song and faith, believing in her call to freedom. [2]

Later in life, [Harriet] would say that she always knew when danger was near…. She said God would tell her when to stop, when to leave the road, or when to turn in another direction. She was always in prayerful discernment: “’Twasn’t me, ‘twas the Lord! I always told Him, ‘I trust you. I don’t know where to go or what to do, but I expect You to lead me,’ an’ He always did. I prayed to God to make me strong and able to fight, and that’s what I’ve always prayed for ever since.”…

Reflecting on the way Harriet faced uncertain times, times of need, even as she sought to help others, I think of a time in my own life—a time of great trial, a time I was unable to pray, a time I felt silenced by others; I fell silent myself, except for one name I repeated again and again: “Jesus.” I did not know what significance the name held, but it was all I had. As the saying and the song go, “There’s something about the name of Jesus!” I found that my silence was prayer. My willingness to trust the unknown was prayer. My desolation was prayer. My intention for a Presence surely greater than me was prayer. I would say, like Jacob, “I will not let go until you bless me.” Though uncertain about what the blessing might be or how the blessing would be delivered, I walked in trust. I trusted that something greater than myself lived in me and would see me through. [3]