Po životě s násilnickým otcem se psychoterapeut James Finley v mládí ocitl v traumatu z násilnického kněze. Finley se s vámi podělí o to, jak se s ním Ježíš setkal v jeho hluboké hanbě a utrpení:

Byl jsem nyní mladý muž, který žil na okraji propasti poznání, že pokud mě Bůh miluje a cení si mě jako skutečného a milovaného v jeho očích, nemohu předstírat, že nejsem skutečným člověkem, kterého Bůh miluje a ke kterému mě povolal....

Bylo to uprostřed této cesty do nikam, kdy jsem začal vnímat, že mě Bůh vyzývá, abych se vzdal snahy překonat svůj strach a místo toho přinesl své pocity strachu a studu Ježíši. Ve svém srdci jsem již byl odhodlán řídit se pokynem svatého Benedikta v jeho řeholi, že mnich nemá "dávat přednost ničemu před Kristem". V této chvíli jsem však potřeboval překročit teologické chápání Kristovy univerzality tím, že se budu modlit, abych se dostal do Ježíšovy přítomnosti bez smrti.

Pociťovaná potřeba modlit se tímto způsobem mě vedla k tomu, že jsem si jako v nějakém bdělém snu představoval, že jsem sám za měsíční noci v zahradě, kam podle evangelií chodíval Ježíš trávit celé noci o samotě v modlitbě. V duchu jsem viděl a cítil, jak se tu a tam hledám, jak hledám Ježíše, abych se s ním mohl podělit o to, jak jsem bezmocný, abych byl věrný tomu, kým jsem cítil, že mě volá být....

Potom jsem se náhle rozhlédl sem a tam a uviděl jsem Ježíše, jak sedí sám v měsíčním světle na okraji mýtiny. Přešel jsem mýtinu a poklekl u jeho nohou. Cítil jsem jeho ruku na svém rameni, když jsem se k němu naklonil, abych mu zašeptal do ucha a odhalil břemena své slabosti a strachu založené na studu.

Když jsem ze sebe vylil vše, co bylo mé zraněné a bolavé srdce pohnuto a schopno vyslovit, Ježíš si mě přitáhl k sobě a zašeptal mi do ucha tři slova, která mě osvobodila, slova, která ve mně dodnes doznívají. Slyšel jsem ho šeptat: "Miluji tě!"

Otázán a ohromen tím, že jsem byl tak nevysvětlitelně milován, mi duch v mém nitru dal najevo, na co jsme já i Ježíš čekali, až mi to řekne. Naklonil jsem se tedy blíž a zašeptal Ježíšovi své tajné "Miluji tě". A v tom okamžiku mezi námi došlo k uvědomění, že tato záležitost je jednou provždy vyřešena. Věc spočívala v tom, že dobrá zpráva o Boží lásce k nám se nikdy neměří naší schopností být věrní tomu, kým víme, že nás Bůh ve svém srdci volá být. Jediným měřítkem Boží lásky k nám je totiž nezměrný prostor Boží milosrdné lásky, která nás prostupuje a bere si nás k sobě uprostřed našich kolísavých a bludných cest.

After living with a violent father, psychotherapist James Finley found himself retraumatized by an abusive priest as a young man. Finley shares how Jesus met him in his deep shame and suffering:

I was now a young man living at the edge of a precipice of knowing that if God loved me and cherished me as real and lovable in his eyes, I could not pretend that I was not the real person God loved and called me to be….

It was in the midst of this road to nowhere that I began to sense that God was inviting me to give up trying to overcome my fear and to instead bring my feelings of fear and shame to Jesus. I was already committed in my heart to follow the directive of Saint Benedict in his Rule that the monk should “prefer nothing to Christ.” But at this point I needed to go beyond a theological understanding of the universality of Christ by praying my way into the deathless presence of Jesus.

The felt need to pray in this way led me to imagine, as in a kind of waking dream, that I was alone on a moonlit night in the garden where the Gospels tell us Jesus would go to spend whole nights alone in prayer. In my mind’s eye I could see and feel myself searching here and there, looking for Jesus so that I might share with him how powerless I was to be true to who I sensed he was calling me to be….

Then suddenly, looking this way and that, I saw Jesus sitting alone in the moonlight at the edge of a clearing. I walked across the clearing and knelt at his feet. I could feel his hand on my shoulder as I leaned in close to whisper in his ear, revealing the burdens of my shame-based weakness and fear.

Having poured out all that my wounded and hurting heart was moved and able to say, Jesus drew me in close and whispered in my ear three words that set me free, words that still echo inside me to this day. I heard him whisper: “I love you!”

Dazed and amazed in being so unexplainably loved, the spirit within me let me know what both Jesus and I were waiting to hear me say. So I leaned in close and whispered my secret “I love you” to Jesus. And there in that instant there was the realization between us that the matter was settled once and for all. The matter being that the good news of God’s love for us is never measured by our ability to be true to who we know in our heart God is calling us to be. For the sole measure of God’s love for us is the measureless expanse of God’s merciful love, permeating us and taking us to itself in the midst of our faltering and wayward ways.