Otec Richard Rohr uvádí, že příběh Adama a Evy v Genesis 3 je metaforou ztráty nevinnosti, kterou prožíváme všichni:

Bible nám předkládá příběhy v "malém divadle", aby nás připravila na velké divadlo, a učí nás tak vlastně, že cokoli se v Bibli děje, není jen tam, je to všude; není to jen tento člověk, je to každý člověk. Příliš dlouho bylo běžné, že křesťané četli Bibli samolibě a často poznamenávali: "To byl tenkrát problém židovského náboženství." Vždyť to byl právě problém židovského náboženství. Chytře se tak vyhýbáme přiznání, že přesně stejný problém platí i dnes, v našich vlastních životech a společenstvích. Pokud je text skutečně inspirovaný, odhaluje zákonitosti, které platí vždy - dokonce a především tady a teď, ve mně a v tobě, nejen tam v nich.

Když čteme Genesis 3 a díváme se na samotný "pád", pád není jen něco, co se stalo Adamovi a Evě v jednom historickém okamžiku. Je to něco, co se děje ve všech okamžicích a ve všech životech. Musí se stát a stane se nám všem. Ve skutečnosti, jak řekla anglická mystička Juliána z Norwiche: "Nejdříve pád a pak zotavení z pádu, a obojí je Boží milost." V tomto případě se jedná o pád, který se odehrává v každém z nás. [1] Právě při pádu se učíme téměř všemu, na čem duchovně záleží.

V knize Genesis vyvolává Zlý, zobrazený jako had, u Evy podezření. Tím začíná rozpojení, rozpad vztahu mezi Evou, Adamem a Bohem. Podezírání to dělá ve všech vztazích. Někdo nám o druhém člověku řekne jednu kritickou věc, a to rozproudí naši mysl, která do pěkně sestaveného vzorce napasuje nejrůznější střípky. Podezření téměř vždy najde důkazy pro to, co tuší. To nevyhnutelně směřuje ke stavům nelibosti a neschopnosti důvěřovat něčemu mimo sebe. To je psychologie toho, co se děje v této jednoduché dějové linii.

Text uvádí: "Oči obou se otevřely" (3,7). To, co se jim otevřelo, byl rozpolcený vesmír. Učitelé modlitby tomu říkají "rozštěpení subjektu a objektu". Dochází k němu vždy, když stojíme nad věcmi a proti věcem, odděleně a analyticky, a nemůžeme už věci poznávat na základě příbuznosti, podobnosti nebo přirozené souvislosti. Místo toho je poznáváme pouze jako objekty tam venku, které podléhají naší podezíravosti a pochybnostem.

Tento krok "opuštění zahrady" začíná u všech lidí někdy kolem sedmého roku života. Před touto dobou, stejně jako Adam a Eva v zahradě, existujeme v jednotném vědomí. Tam začínáme všichni, když "otec a já jsme jedno" (Jan 10,30) nebo matka a já jsme jedno - jak si mnozí z nás užívají v prvních letech života.

K rozdělení nakonec dojde. Musí k němu dojít. Budeme jíst ze stromu poznání dobra a zla a utrpíme "ránu poznání". Začneme být podezřívaví vůči sobě samým i vůči všemu ostatnímu. Budeme pochybovat. Tomu se říká stav odcizení a mnozí v něm prožijí celý život.

Father Richard Rohr identifies how the story of Adam and Eve in Genesis 3 is a metaphor for the loss of innocence that we all experience:

The Bible presents us with stories in “little theater” to prepare us for the Big Theater, teaching us, in effect, that whatever is happening in the Bible is not just there, it’s everywhere; it’s not just this person, it’s every person. For too long, it has been common for Christians to read the Bible complacently, often observing, “That was the problem with Jewish religion back then.” Thus, we cleverly avoid acknowledging that the exact same problem applies today, in our own lives and communities. If the text is truly inspired, it reveals the patterns that are always true—even and most especially here and now, in me and you, not just back there in them.

When we read Genesis 3 and look at “the Fall” itself, the Fall is not simply something that happened to Adam and Eve in one historical moment. It’s something that happens in all moments and all lives. It must happen and will happen to all of us. In fact, as the English mystic Julian of Norwich said, “First the fall, and then the recovery from the fall, and both are the mercy of God.” [1] It's in falling down that we learn almost everything that matters spiritually.

In Genesis, the Evil One, imaged as a snake, makes Eve suspicious. That starts the disconnection, an unraveling between Eve, Adam, and God. Suspicion does that in all relationships. Someone tells us one critical thing about another person, and that gets our minds going, fitting all sorts of pieces into a nicely constructed pattern. Suspicion almost always finds evidence for what it suspects. It inevitably moves toward states of resentment and an inability to trust outside myself. That’s the psychology of what’s happening in this simple story line.

The text states, “the eyes of both of them were opened” (3:7). What they were opened to was a split universe. Teachers of prayer call it the “subject-object split.” This happens whenever we stand over and against things, apart and analytical, and can no longer know things by affinity, likeness, or natural connection. Instead, we merely know them as objects out there, subject to our suspicion and doubt.

This move of “leaving the garden” begins in all human beings somewhere around seven years of age. Before that time, like Adam and Eve in the garden, we exist in unitive consciousness. It's where we all begin, when “the father and I are one” (John 10:30), or my mother and I are one—as many of us enjoy in the first years of life.

Eventually the split happens. It has to happen. We will eat of the tree of the knowledge of good and evil and suffer the “wound of knowledge.” We will get suspicious of ourselves and of everything else. We will doubt. That’s called the state of alienation, and many live their whole lives there.