Otec Richard uvádí některé paradoxy, s nimiž se při čtení Bible setkáváme:

Po desetiletích čtení a studia Písma vycházím z předpokladu, že biblický text odráží povahu lidského vědomí. Obsahuje v sobě pasáže, které rozvíjejí určitá velká témata a univerzální vzorce, stejně jako pasáže, které se právě těmto pokrokům brání a vzdorují. Mohli bychom to dokonce nazvat vírou a nevírou - obojí je v textu uzamčeno.

Cesta do tajemství Boha je nutně cestou do neznáma. Zatímco velká část Bible je pouhým opakováním známého terénu, kde se od dějin nic nového nežádá a nic nového se duši nedává, jsou tu i ony časté průlomy, které bychom právem nazvali "zjeveními" od Ducha (protože bychom k nim vlastním malým rozumem nikdy nedošli).

Jakmile pozorujeme trajektorii, jsme vždy připraveni být překvapeni a obdarováni Neznámým, proto se tomu na začátku říká "víra". Zpočátku nám to může připadat děsivé, nové, nebo dokonce vzrušující, ale pokud zůstaneme s rozvíjejícími se texty, získáme odvahu poznat je také jako své nejhlubší naděje či intuice. Takový je tanec mezi vnější autoritou a vnitřní autoritou, velkou Tradicí a vnitřní zkušeností. To je rovnováha, kterou hledáme.

Jsem přesvědčen, že prvotní myšlenky Písma jsou zjeveny ve zhuštěné podobě již na počátku v Hebrejských písmech. Od tohoto raného vyjádření tématu se celá střední část Bible podobá vývoji postavy nebo tématu. Na konci, zejména v evangelijním Zmrtvýchvstalém Kristu a v Pavlově teologii Zmrtvýchvstalého Krista, máme crescendo, plné zjevení Toho, kterému můžeme věřit, že je nenásilný a zcela milosrdný Bůh, který nás zve k láskyplnému spojení.

Je zapotřebí celé Bible - a někdy i celého našeho života - abychom překonali trestající a malicherné chování, které promítáme do Boha a které chováme sami v sobě. Musíme neustále spojovat body Boží moudrosti a milosti. Pamatujte, že to, jak se tam dostaneme, určuje, kam dojdeme. Samotný proces je důležitý a dává autoritu výsledku. Biblické texty typu "tři kroky vpřed, dva kroky zpět" nám dávají hlubší naléhavost jít vpřed a hlubší pochopení, když se tam dostaneme.

Mám rád jasné návaznosti mezi oběma zákony a jasně vidím Ježíše jako židovského muže a rabína, který nám skvěle poskytl úžasnou optiku, díky níž můžeme milovat židovskou tradici a pokračovat s ní vpřed inkluzivním způsobem (který se stal jejím dítětem, křesťanstvím).

Ekumenický charakter a budoucnost křesťanství se při tomto chápání stávají poměrně zřejmými. Už se nemůžeme vyhýbat jeden druhému a děláme to jen na vlastní úkor (1 Kor 12,12-30) a na úkor evangelia.

Father Richard identifies some of the paradoxes we encounter when reading the Bible:

After reading and studying Scripture for decades, my assumption is that the biblical text mirrors the nature of human consciousness. It includes within itself passages that develop certain great themes and universal patterns, as well as passages that fight and resist those very advances. We might even call it faith and unfaith—both are locked into the text.

The journey into the mystery of God is necessarily a journey into the unfamiliar. While much of the Bible is merely a repetition of familiar terrain, where nothing new is asked of history or nothing new given to the soul, there are also those frequent breakthroughs, which we would rightly call “revelations” from the Spirit (because we would never come to them by our own small minds).

Once we observe the trajectory, we are always ready to be surprised and graced by the Unfamiliar, which is why it is called “faith” to begin with. It might at first feel scary, new, or even exciting, but if we stay with the unfolding texts, we will have the courage to know them also as our own deepest hopes or intuitions. Such is the dance between outer authority and inner authority, the great Tradition and inner experience. This is the balance we seek.

I believe the prime ideas of Scripture are already revealed in capsulated form at the beginning in the Hebrew Scriptures. From that early statement of the theme, the whole middle part of the Bible is something akin to character or theme development. By the end, especially in the Risen Christ of the Gospels and in Paul’s theology of the Risen Christ, we have the crescendo, the full revelation of One we can trust to be a nonviolent and thoroughly gracious God, who is inviting us into loving union.

It takes all the Bible—and sometimes all our lives—to get beyond the punitiveness and pettiness that we project onto God and that we harbor within ourselves. We have to keep connecting the dots of God’s wisdom and grace. Remember, how we get there determines where we will arrive. The process itself is important and gives authority to the outcome. The Bible’s “three-steps-forward, two-steps-back” texts give us a deeper urgency to go forward and a deeper understanding when we get there.

I love the clear continuities between the two Testaments and clearly see Jesus as a Jewish man and rabbi, who brilliantly gave us a wonderful lens by which to love the Jewish tradition and keep moving forward with it in an inclusive way (which became its child, Christianity).

The ecumenical character and future of Christianity become rather obvious when understood in this way. We cannot avoid one another any longer, and we do so only at our own loss (1 Corinthians 12:12–30), and the loss of the gospel.