Bůh je moudrostí každého života, hlubokým ponorem do průzračné tůně, šlachou a svalem etické odpovědnosti, společenstvím dobra, ale vždy něčím víc. Popisy sahají až k Bohu vesmíru, jak jen mohou, a pak se jako příliš natažená gumička stáhnou zpět a nám zůstane ticho tajemství a úcty.

-Barbara Holmesová, Osvobození a vesmír

Otec Richard se zamýšlí nad tím, jak kontemplativní praxe prohlubuje naši schopnost prožívat úctu a úžas:

Moment bázně a úžasu je jediným pevným základem pro celý náboženský instinkt a cestu. Podívejte se například na vyprávění o Exodu: Vše začíná tím, že vrah (Mojžíš) na útěku před zákonem narazí na paradoxní keř, který "hoří, aniž by byl spálen". Zasažen bázní si Mojžíš zuje boty a sama země pod jeho nohama se stává "svatou půdou" (viz Ex 3,2-6), protože se setkal se "samotným Bytím" (Ex 3,14). Toto vyprávění odhaluje klasický vzorec, který se v různých podobách opakuje v rozmanitých životech a slovnících všech mystiků světa.

Obvykle jsme zablokováni proti bytí v úžasu, stejně jako jsme zablokováni proti velké lásce a velkému utrpení. V rané fázi kontemplace jde z velké části o to, abychom tyto bloky identifikovali a zbavili se jich tím, že rozpoznáme nevědomý rezervoár očekávání, předpokladů a přesvědčení, v nichž jsme již ponořeni. Pokud neuvidíme, co se v našem rezervoáru nachází, budeme všechna nová setkání a zkušenosti zpracovávat stejným starým-vzorným způsobem - a nic nového se nikdy nestane. Nová myšlenka, kterou zastává staré já, není nikdy skutečně novou myšlenkou, zatímco i stará myšlenka, kterou zastává nové já, se brzy stane svěží a osvěžující. Kontemplace naplní náš rezervoár průzračnou, čistou vodou, která nám umožní setkávat se se zkušenostmi oproštěnými od našich starých vzorců.

Tady je chyba, které se všichni dopouštíme při setkáních s realitou - ať už dobrou, nebo špatnou. Neuvědomujeme si, že to nebyla osoba nebo událost přímo před námi, která v nás vyvolala hněv nebo strach - nebo vzrušení a energii. V nejlepším případě je to pravda jen částečně. Pokud jsme dovolili, aby nás krásný horkovzdušný balón na obloze učinil šťastnými, bylo to proto, že jsme již byli ke štěstí předurčeni. Horkovzdušný balón ho jen vyvolal. To, jak se díváme, do značné míry určuje, co vidíme a zda nám to přinese radost, nebo nás to stáhne zpět s emocionálně skoupou a odolnou reakcí. Aniž bychom popírali objektivní vnější realitu, to, co jsme schopni vidět a k čemu jsme předurčeni ve vnějším světě, je zrcadlovým odrazem našeho vlastního vnitřního světa a stavu vědomí v daném okamžiku. Většinu času prostě nevidíme vůbec, ale spíše fungujeme na tempomat.

Zdá se, že my lidé jsme obousměrná zrcadla, která odrážejí jak vnitřní, tak vnější svět. Promítáme se do vnějších věcí a právě tyto věci nám také odrážejí zpět naši vlastní rozvíjející se identitu. Zrcadlení je způsob, jakým se kontemplativci dívají, subjekt na subjekt, nikoli subjekt na objekt.

God is the wisdom of every lifetime, a deep plunge into a clear pool, the sinew and muscle of ethical responsibility, a community of goodness, but always more. Descriptions reach out as far as they can toward the God of the universe, and then, like a rubber band stretched too far, they snap back and we are left with the silence of mystery and awe.

—Barbara Holmes, Liberation and the Cosmos

Father Richard considers how contemplative practice deepens our capacity to experience awe and wonder:

Moments of awe and wonder are the only solid foundation for the entire religious instinct and journey. Look, for example, at the Exodus narrative: It all begins with a murderer (Moses) on the run from the law, encountering a paradoxical bush that “burns without being consumed.” Struck by awe, Moses takes off his shoes and the very earth beneath his feet becomes “holy ground” (see Exodus 3:2–6) because he has met “Being Itself” (Exodus 3:14). This narrative reveals the classic pattern, repeated in different forms in the varied lives and vocabulary of all the world’s mystics.

We’re usually blocked against being awestruck, just as we are blocked against great love and great suffering. Early-stage contemplation is largely about identifying and releasing ourselves from these blockages by recognizing the unconscious reservoir of expectations, assumptions, and beliefs in which we are already immersed.  If we don’t see what’s in our reservoir, we will process all new encounters and experiences in the same old-patterned way—and nothing new will ever happen. A new idea held by the old self is never really a new idea, whereas even an old idea held by a new self will soon become fresh and refreshing. Contemplation fills our reservoir with clear, clean water that allows us to encounter experience free of our old patterns.

Here’s the mistake we all make in our encounters with reality—both good and bad. We don’t realize that it wasn’t the person or event right in front of us that made us angry or fearful—or excited and energized. At best, that is only partly true. If we allowed a beautiful hot air balloon in the sky to make us happy, it was because we were already predisposed to happiness. The hot air balloon just occasioned it. How we see will largely determine what we see and whether it gives us joy or makes us pull back with an emotionally stingy and resistant response. Without denying an objective outer reality, what we are able to see and are predisposed to see in the outer world is a mirror reflection of our own inner world and state of consciousness at that time. Most of the time, we just do not see at all but rather operate on cruise control.

It seems that we humans are two-way mirrors, reflecting both inner and outer worlds. We project ourselves onto outer things and these very things also reflect back to us our own unfolding identity. Mirroring is the way that contemplatives see, subject to subject rather than subject to object.