Kulturní kritička Bell Hooksová (1952-2001) nám připomíná, abychom pěstovali sebelásku, která je naším právem od narození:

Sebeláska je základem naší láskyplné praxe. Bez ní naše ostatní snahy o lásku selhávají. Dáváním lásky sobě samým poskytujeme svému nitru příležitost k bezpodmínečné lásce, kterou jsme možná vždy toužili dostat od někoho jiného..... Můžeme si dát bezpodmínečnou lásku, která je základem pro trvalé přijetí a potvrzení. Když tento vzácný dar dáme sami sobě, jsme schopni oslovit druhé z místa naplnění, a ne z místa nedostatku....

V ideálním světě bychom se všichni v dětství naučili mít rádi sami sebe. Rostli bychom, byli bychom si jisti svou hodnotou a cenností, šířili bychom lásku všude, kam bychom přišli, a nechali bychom zářit své světlo. Pokud jsme se lásce k sobě v mládí nenaučili, stále existuje naděje. Světlo lásky je v nás stále, bez ohledu na to, jak studený je plamen. Je vždy přítomné, čeká, až se zažehne jiskra, čeká, až se srdce probudí a zavolá nás zpět k první vzpomínce na to, že jsme životní silou uvnitř temného místa, která čeká na zrození - čeká, až uvidí světlo. [1]

Feministická autorka Audre Lorde (1934-1992) zdůrazňuje potřebu praktikovat sebelásku, zejména pro komunity, kterým byla taková láska či něha často odepřena:

Musím se naučit milovat sama sebe, než budu moci milovat vás nebo přijmout vaši lásku. Ty se musíš naučit milovat sám sebe, než mě budeš moci milovat nebo přijmout mé milování.... Až dosud nás máloco učilo, jak být k sobě laskavý. Ke zbytku světa ano, ale ne k sobě samým. Existovalo jen málo vnějších příkladů, jak se chovat k jiné černošce s laskavostí, úctou, něhou nebo s uznalým úsměvem jen tak mimochodem, jen proto, že JE; pochopení pro nedostatky té druhé, protože jsme k tomu měly samy někde blízko. Kdy jste naposledy pochválily jinou sestru, ocenily její výjimečnost? Musíme se vědomě učit, jak být k sobě něžné, dokud se to nestane zvykem, protože nám bylo ukradeno to, co bylo původní, láska černošských žen k sobě navzájem. Ale můžeme se cvičit v laskavosti k sobě tím, že budeme laskavé jedna k druhé. Můžeme se cvičit v laskavosti k sobě navzájem tím, že budeme laskavé k tomu kousku sebe samých, který je nejtěžší udržet, tím, že dáme více odvážnému pohmožděnému děvčátku v každé z nás, tím, že budeme očekávat o něco méně od jejího gargantuovského úsilí vyniknout. Můžeme ji milovat ve světle i v temnotě, utišit její běsnění směrem k dokonalosti a povzbudit její pozornost k naplnění. Možná si pak budeme více vážit toho, kolik nás toho naučila a kolik toho dělá pro to, aby se tento svět točil směrem k nějaké životaschopné budoucnosti. [2]

Cultural critic bell hooks (1952–2001) reminds us to nurture the self-love that is our birthright:

Self-love is the foundation of our loving practice. Without it our other efforts to love fail. Giving ourselves love we provide our inner being with the opportunity to have the unconditional love we may have always longed to receive from someone else…. We can give ourselves the unconditional love that is the grounding for sustained acceptance and affirmation. When we give this precious gift to ourselves, we are able to reach out to others from a place of fulfillment and not from a place of lack….

In an ideal world we would all learn in childhood to love ourselves. We would grow, being secure in our worth and value, spreading love wherever we went, letting our light shine. If we did not learn self-love in our youth, there is still hope. The light of love is always in us, no matter how cold the flame. It is always present, waiting for the spark to ignite, waiting for the heart to awaken and call us back to the first memory of being the life force inside a dark place waiting to be born—waiting to see the light. [1]

Feminist author Audre Lorde (1934–1992) emphasizes the need to practice self-love, especially for communities who have often been denied such love or tenderness:

I have to learn to love myself before I can love you or accept your loving. You have to learn to love yourself before you can love me or accept my loving.… Until now, there has been little that taught us how to be kind to each other. To the rest of the world, yes, but not to ourselves. There have been few external examples of how to treat another Black woman with kindness, deference, tenderness or an appreciative smile in passing, just because she IS; an understanding of each other’s shortcomings because we have been somewhere close to that, ourselves. When last did you compliment another sister, give recognition to her specialness? We have to consciously study how to be tender with each other until it becomes a habit because what was native has been stolen from us, the love of Black women for each other. But we can practice being gentle with ourselves by being gentle with each other. We can practice being gentle with each other by being gentle with that piece of ourselves that is hardest to hold, by giving more to the brave bruised girlchild within each of us, by expecting a little less from her gargantuan efforts to excel. We can love her in the light as well as in the darkness, quiet her frenzy toward perfection and encourage her attentions toward fulfillment. Maybe then we will come to appreciate more how much she has taught us, and how much she is doing to keep this world revolving toward some livable future. [2]