Brian McLaren vzpomíná, jak se cítil veden k tomu, aby ve dnech po teroristických útocích z 11. září 2001 oslovil místní mešity:

Když jsem se modlil, cítil jsem, že mi v hrudi jakoby promlouvá hlas: Mluvil jsem s vámi: "Vaši muslimští sousedé jsou v nebezpečí odvety. Musíte se je snažit chránit. Druhý den ráno jsem napsal a okopíroval dopis, v němž jsem opožděně rozšířil přátelství vůči muslimským komunitám v mém okolí a nabídl solidaritu a pomoc, pokud by se doutnající protimuslimské nálady měly promítnout do činů. Zajel jsem do tří mešit v okolí - nikdy předtím jsem je nenavštívil - a pokusil se dopis předat osobně. První dvě byly pevně zamčené - bezpochyby ze strachu z odvetných opatření....

Když jsem dorazil ke třetí ... Neohrabaně jsem se představil jako pastor z dolní ulice..... Pak jsem [imámovi] předal svůj dopis, který otevřel a přečetl, zatímco jsem tam rozpačitě stál..... Najednou mě objal kolem ramen - dokonalý cizinec..... Stále si pamatuji ten pocit, kdy mi hlavu tiskl na hruď a tiskl mě, jako bych byl jeho dávno ztracený bratr.

"Tolik pro mě znamená, že jsi přišla," řekl. "Prosím, prosím, prosím, pojď dovnitř."... Můj hostitel mě nepřijal nepřátelsky, ba ani s podezřením, ale s otevřeným srdcem přítele. A tak toho dne začalo přátelství mezi evangelickým pastorem jménem Brian a muslimským imámem, kterému budeme říkat Ahmad.

O několik dní později skupina mládeže z našeho sboru vyrobila barevný transparent vyjadřující přání, aby mezi mládeží z mešity a mládeží z našeho sboru existovalo přátelství..... V mešitě se začaly pořádat společné večeře, na které byli pozváni naši lidé spolu s lidmi z dalších náboženských společenství v okolí....

Přátelství mezi našimi kongregacemi se rozrostlo prostřednictvím řady mezináboženských dialogů ... a s Ahmadem jsme se začali zhruba každý měsíc setkávat na obědě.... Pokud si chtěl Ahmad o něčem promluvit nebo se domluvit na našem dalším setkání u oběda, věděl o jednom místě, kde mě každý týden jeden den najde - v neděli dopoledne v kostele....

Dovedu si představit, že někteří lidé byli zpočátku trochu v šoku, když viděli muslimského duchovního, jak se prochází po kostelní hale, zatímco si lidé povídají u kávy a baget. Ale protože mezi našimi sbory vzniklo přátelství, brzy ho poznali a uvítali..... Bylo v tom něco úžasně správného, když se Ahmad cítil tak dobře, že mě mohl v neděli před bohoslužbou nebo mezi ní najít....

Představte si, co by se mohlo stát na celém světě, kdyby stále více křesťanů znovu objevovalo, že ústředním bodem křesťanského života a misie je to, co bychom mohli nazvat subverzivním nebo transgresivním přátelstvím - přátelství, které překračuje hranice jinakosti a odvažuje se nabízet a přijímat pohostinnost.... Představte si, co dobrého by se mohlo stát - a jakému zlu by se dalo zabránit - kdyby více židů, muslimů, hinduistů, křesťanů, buddhistů a dalších lidí překročilo silnice a jiné bariéry, které je dosud oddělovaly, a objevili jeden druhého jako přátele.

Brian McLaren recalls how he felt led to reach out to local mosques in the days after the 9/11/2001 terrorist attacks:

While praying, I felt a voice speaking, as it were, in my chest: Your Muslim neighbors are in danger of reprisal. You must try to protect them. The next morning, I wrote and made copies of a letter extending, belatedly, friendship toward Muslim communities in my area, and offering solidarity and help if simmering anti-Muslim sentiments should be translated into action. I drove to the three mosques nearby—I had never visited them before—and tried to deliver my letter in person. The first two were locked tight—no doubt for fear of reprisals….

When I arrived at the third ... I clumsily introduced myself as the pastor from down the street…. I then handed [the imam] my letter, which he opened and read as I stood there awkwardly…. Suddenly, he threw his arms around me—a perfect stranger…. I still remember the feeling of his head pressed against my chest, squeezing me as if I were his long-lost brother.

“It means so much to me that you have come,” he said. “Please, please, please come inside.”... My host welcomed me not with hostility or even suspicion, but with the open heart of a friend. And so that day a friendship began between an Evangelical pastor named Brian and a Muslim imam we’ll call Ahmad.

A few days later, the youth group from our church made a colorful banner expressing their desire for there to be friendship between the youth of the mosque and the youth of our church…. The mosque began hosting community dinners to which our people were invited along with people from other faith communities in the area….

The friendship between our congregations grew through a series of interfaith dialogues … and Ahmad and I began meeting for lunch every month or so…. If Ahmad wanted to talk about something or arrange for our next lunch meeting, he knew one place one day each week where I could be found—Sunday mornings at church….

Some people were, I imagine, a little shocked at first to see a Muslim cleric walking through the church lobby as people chatted over coffee and bagels. But because our congregations had developed a friendship, he was soon recognized and welcomed…. There was something wonderfully right about Ahmad feeling so at home that he could come find me before or between services on a Sunday….

Imagine what might happen around the world if more and more Christians rediscover that central to Christian life and mission is what we could call subversive or transgressive friendship—friendship that crosses boundaries of otherness and dares to offer and receive hospitality…. Imagine the good that could happen—and the evil that could be prevented from happening—if more Jews, Muslims, Hindus, Christians, Buddhists, and others cross the roads and other barriers that have separated them, and discover one another as friends.