Otec Richard Rohr zkoumá, jak nám kontakt s naším zármutkem umožňuje proměnit náš hněv:

Každý, kdo se ocitl na okraji, je nějakým způsobem znevýhodněn nebo mu bylo znemožněno získat hegemonii či moc, bude přirozeně rozumět slzám proroků s jejich niterným poznáním systémového zla, kulturního hříchu a skupinové iluze. Černošští Američané mohli například vidět, jak se běloši chovají hezky nebo mluví o lidské rovnosti, ale věděli, že žijeme za kolektivní lží. Kolektivní chamtivost dnes zabíjí Ameriku. Všechno se u nás točí kolem peněz - všechno - a podobné nespravedlnosti nás přirozeně rozčilují a nakonec rozesmutní. Jak se můžeme dívat na utrpení, které se odehrává v Gaze, na Ukrajině nebo v Súdánu, a být jinak než smutní? Je to smutné nad rámec slov a pojmů. To může vědět jen tělo.

Nedávno mi bylo osmdesát a čím jsem starší, tím víc mám pocit, že musím téměř všemu odpustit, že to není dokonalé nebo takové, jaké jsem to zprvu chtěl nebo potřeboval mít. Platí to pro křesťanství, Spojené státy, politiku obecně a především pro mě samotného. Pamatujte si, že pokud svou bolest a egoistický hněv nepřetvoříme, budeme je vždy přenášet v jiné podobě. Tato transformace je vrcholným dílem veškeré pravé spirituality a duchovních společenství. Tato společenství nám nabízejí místo, kde se náš smutek a vztek mohou zušlechtit v lidský soucit a aktivní soucítění.

Odpuštění skutečnosti - včetně tragické skutečnosti - je jádrem věci. Všechny věci volají po odpuštění svou nedokonalostí, neúplností, zraněním a neustálým směřováním ke smrti. Pouhý vztek nebo zášť žádnou z těchto skutečností nezmění. Slzy však často ano: nejprve změní toho, kdo pláče, a pak pohnou každým, kdo se k plačícímu přiblíží. Proroci věděli, že duše musí nějakým způsobem plakat, aby vůbec byla duší. [1]

Duchovní učitelka Mirabai Starrová popisuje soucit, který může vzniknout, když prožíváme svůj hněv i smutek:

Hněv je přirozenou reakcí, když do svého srdce vpustíme bolest světa. Není to ovšem jediná vhodná reakce. Když však dokážeme přijmout oheň Proroků do vlastního života, napojíme se na pravou podstatu spravedlnosti a načerpáme sílu potřebnou k tomu, abychom mohli vykročit do služby tomu, co je větší než my sami. Vzpomeneme si na svou bytostnou provázanost se vším, co je, a jsme motivováni k tomu, abychom jednali na základě impulsu chránit síť vzájemného bytí ze všech sil.

Osobní a planetární smutek jsou neoddělitelné. Naše setkání s rozmanitými ztrátami, které charakterizují lidskou zkušenost, může zúrodnit půdu našich srdcí, abychom byli přístupnější utrpení ostatních bytostí a země, kterou sdílíme. Když jsme byli zlomeni, rozpoznáváme zlomenost kolem sebe a soucit přirozeně roste. Smutek může být zpočátku ochromující, ale soucit, který může mít někdy podobu hněvu, je pramenem, který nabízí nekonečnou výživu. [2]

Father Richard Rohr explores how getting in touch with our grief allows us to transform our anger:

Anybody who’s on the edge, disadvantaged in some way, or barred from a position of hegemony or power will naturally understand the tears of the prophets, with their gut-level knowledge of systemic evil, cultural sin, and group illusion. Black Americans might have seen white people act nice or speak of human equality, for example, but they knew we lived behind a collective lie. Collective greed is killing America today. We make everything about money—everything—and injustices like these will naturally leave us exasperated and ultimately sad. How can we look at the suffering taking place in Gaza, Ukraine, or Sudan and be anything but sad? It’s sad beyond words or concepts. Only the body can know.

I recently turned eighty and the older I get, the more it feels like I must forgive almost everything for not being perfect, or as I first wanted or needed it to be. This is true of Christianity, the United States, politics in general, and most of all myself. Remember, if we do not transform our pain and egoic anger, we will always transmit it in another form. This transformation is the supreme work of all true spirituality and spiritual communities. Those communities offer us a place where our sadness and rage can be refined into human sympathy and active compassion.

Forgiveness of reality—including tragic reality—is the heart of the matter. All things cry for forgiveness in their imperfection, their incompleteness, their woundedness, their constant movement toward death. Mere rage or resentment will not change any of these realities. Tears often will, though: first by changing the one who weeps, and then by moving any who draw near to the weeping. Somehow, the prophets knew, the soul must weep to be a soul at all. [1]

Spiritual teacher Mirabai Starr describes the compassion that can arise as we experience both our anger and our grief:

Anger is a natural response when we let the pain of the world into our hearts. It is not the only appropriate response, of course. However, when we can welcome the fire of the Prophets into our own lives, we tap into the true nature of righteousness and draw the vigor necessary to step up in service to that which is greater than ourselves. We remember our essential interconnectedness with all that is and we are motivated to act on the impulse to protect the web of inter-being with all our might.

Personal and planetary grief are inextricable. Our encounter with the manifold losses that characterize the human experience can till the soil of our hearts so that we are more available to the suffering of other beings and the earth we share. When we have been broken, we recognize the brokenness around us and compassion naturally grows. Sorrow can be paralyzing at first, but compassion, which can sometimes take the form of anger, is a wellspring that offers infinite sustenance. [2]