Otec Richard zkoumá, jak je honba za úspěchem jedním z největších pokušení, kterým čelíme. Věci, na kterých Ježíšovi záleželo, jako je bezmoc a pokora, se místo toho stávají naším stínem.

Naše stínové já je jakákoli část nás samých nebo našich institucí, kterou se snažíme skrýt nebo popřít, protože se nám zdá společensky nepřijatelná. Církev a populární média se jako na náš "hříšný" stín zaměřují především na otázky sexuality a těla, ale to je příliš úzká definice. Větším a hlubším stínem pro
západní jedince a kulturu je ve skutečnosti samotné selhání. Genialita evangelia tedy spočívá v tom, že zahrnuje selhání do nové definice duchovního úspěchu. Proto Ježíš říká, že prostitutky a celníci se dostanou do Božího království dříve než velekněží a náboženští starší (viz Mt 21,31).

Naše kultura zaměřená na úspěch opovrhuje neúspěchem, bezmocí a jakoukoli formou chudoby. Přesto Ježíš začíná své horské kázání chválou "chudých v duchu" (Mt 5,3)! Už jen to by nám mělo napovědět, jak důkladně nám uniká smysl evangelia. Nenásilí, slabost a prostota jsou také součástí západního stínového já. Vyhýbáme se právě těm věcem, které Ježíš chválí, a snažíme se před sebou i před světem vytvářet silný, bezpečný a úspěšný obraz. Odmítáme zranitelnost a místo toho usilujeme o dominanci a volíme si vůdce, kteří nám falešně slibují totéž.

Je mi jasné, proč můj duchovní otec svatý František z Assisi udělal revoluční a preventivní krok do stínového já, před kterým všichni ostatní utíkali. František svým životním stylem v podstatě řekl: "Budu si libovat v bezmoci, pokoře, chudobě, prostotě a selhání". Žil tak blízko dna věcí, že už nebylo kam spadnout. Dokonce i když byl urážen, neurážel se. Tak to je svoboda, neboli to, čemu říkal "dokonalá radost"!

Náš stín je často podvědomý, skrytý i před naším vlastním vědomím. Vyžaduje to úsilí a celoživotní praxi, abychom hledali, našli a přijali to, co odmítáme, popíráme a čím pohrdáme. Poté, co jsme vynaložili tolik energie na to, abychom se vyhnuli samotnému zdání selhání, bude v západních vzestupných kulturách zapotřebí zásadní změna paradigmatu vědomí, abychom integrovali svůj stín. [1]

Jen vězte, že je to falešné já, které je smutné a pokořené prací se stínem, protože jeho hra skončila. Pravé já, "skryté s Kristem v Bohu" (Koloským 3,3), není schopno ponížení. Z takového údajně ponižujícího vhledu pouze roste.

Jedním z velkých překvapení na lidské cestě je, že k plnému uvědomění dospíváme právě tím, že se stínujeme, čelíme vlastním rozporům a přátelíme se s vlastními chybami a selháními. Lidé, kteří neprošli žádným vnitřním bojem, jsou vždy povrchní a nezajímaví. Máme tendenci je spíše snášet, než oceňovat, protože nám nemají co sdělit a projevují jen malou zvědavost. Práci se stínem říkám "pád vzhůru". Bůh svatost docela dobře skryl: pyšní ji nikdy nepoznají a pokorní do ní padají každý den - ani si neuvědomují, že je to svatost. [2]

Father Richard explores how chasing success is one of the greatest temptations we face. The things that Jesus cared about, such as powerlessness and humility, instead become our shadow.

Our shadow self is any part of ourselves or our institutions that we try to hide or deny because it seems socially unacceptable. The church and popular media primarily focus on sexuality and body issues as our “sinful” shadow, but that is far too narrow a definition. The larger and deeper shadow for
Western individuals and culture is actually failure itself. Thus, the genius of the gospel is that it incorporates failure into a new definition of spiritual success. This is why Jesus says that prostitutes and tax collectors are getting into the kingdom of God before the chief priests and religious elders (see Matthew 21:31).

Our success-driven culture scorns failure, powerlessness, and any form of poverty. Yet Jesus begins his Sermon on the Mount by praising “the poor in spirit” (Matthew 5:3)! Just that should tell us how thoroughly we have missed the point of the gospel. Nonviolence, weakness, and simplicity are also part of the Western shadow self. We avoid the very things that Jesus praises, and we try to project a strong, secure, successful image to ourselves and the world. We reject vulnerability and seek dominance instead, and we elect leaders who falsely promise us the same.

I can see why my spiritual father St. Francis of Assisi made a revolutionary and pre-emptive move into the shadow self from which everyone else ran. In effect, Francis said through his lifestyle, “I will delight in powerlessness, humility, poverty, simplicity, and failure.” He lived so close to the bottom of things that there was no place to fall. Even when insulted, he did not take offence. Now that is freedom, or what he called “perfect joy”!

Our shadow is often subconscious, hidden even from our own awareness. It takes effort and life-long practice to look for, find, and embrace what we dismiss, deny, and disdain. After spending so much energy avoiding the very appearance of failure, it will take a major paradigm shift in consciousness to integrate our shadow in Western upwardly mobile cultures. [1]

Just know that it is the false self that is sad and humbled by shadow work, because its game is over. The true self, “hidden with Christ in God” (Colossians 3:3), is incapable of being humiliated. It only grows from such supposedly humiliating insight.

One of the great surprises on the human journey is that we come to full consciousness precisely by shadowboxing, facing our own contradictions, and making friends with our own mistakes and failings. People who have had no inner struggles are invariably superficial and uninteresting. We tend to endure them more than appreciate them because they have little to communicate and show little curiosity. Shadow work is what I call “falling upward.” God hid holiness quite well: the proud will never recognize it, and the humble will fall into it every day—not even realizing it is holiness. [2]