Spirituální spisovatelka Ruth Haley Bartonová zkoumá nutnost vykonávat naši stínovou práci na příběhu Mojžíše, který se narodil v židovské rodině a byl vychován dcerou egyptského faraona (viz Exodus 2,1-15).  

Jako outsider jak mezi vlastním lidem, tak mezi Egypťany, kteří ho vychovali, [Mojžíš] pravděpodobně každý den zápasil s otázkami souvisejícími s jeho identitou. Měl by zapadnout do prostředí, v němž byl vychován, a následovat cestu, která mu tam byla vytyčena? Nebo se měl ztotožnit se svým vlastním národem a pokusit se místo toho prosadit podle těchto pravidel? … 

Můžeme si být docela jistí, že Mojžíš si vyvinul docela dobré mechanismy, jak se vyrovnat s bolestí své situace, jako to dělají všechny lidské bytosti. Všichni si vyvineme způsoby, jak se přizpůsobit a zůstat v bezpečí uprostřed jakéhokoli nebezpečí nebo obtíží, které se v našem prostředí vyskytují....  

Zdá se, že jedním z Mojžíšových mechanismů zvládání bylo potlačení hněvu, protože ho neměl kam odnést.... Jednoho dne ho jeho hněv - hněv, který se v něm pravděpodobně hromadil už poměrně dlouho - přemohl a všechno vybuchlo..... Když viděl, jak Egypťan týrá Hebreje, přemohl ho hněv a Egypťana zabil. Pak se snažil svůj hřích skrýt tím, že tělo zahrabal do písku. Tato reaktivní a nekontrolovatelná reakce byla obrazem Mojžíšova vůdcovství před samotou.  

Barton nás vyzývá, abychom se zamysleli nad tím, jak by nám ticho mohlo pomoci reagovat, když uvízneme v reaktivních vzorcích:  

Ten jediný záblesk destruktivní síly jeho syrového a neotesaného vedení byl pro Mojžíše tak děsivý, že utekl do samoty.... V podstatě si řekl: "Tato část mého já, pokud zůstane taková, jaká je, nebude nikomu k ničemu." (Mt 24,7). Ano, utekl, protože se bál faraona, ale často je to právě strach z odhalení nebo skutečná zkušenost odhalení, která nás upozorní na to, co se skrývá pod povrchem. Ve skutečnosti nás to staví na cestu sebepoznání a (doufejme) nutí nás to udělat jakoukoli práci, kterou musíme udělat, abychom převzali větší odpovědnost za temné síly, které poháněly naše špatné chování.... 

Existuje nějaký vzorec chování, něco nevyřešeného, něco, co se nám natolik vymklo z rukou, něco natolik destruktivního, že si řekneme: "Musím s tím jít do samoty". Mysleli jsme si, že se nám to daří poměrně dobře skrývat. Mysleli jsme si, že to zvládneme nebo alespoň udržíme jeho destruktivní povahu v soukromí, ale teď je to tady - všem na očích - a ničí to naše pokusy dosáhnout něčeho dobrého.  

Nesmíme ignorovat tento okamžik, až přijde..... Pokud taková chvíle přijde brzy, jako se to stalo Mojžíšovi, díky Bohu.... Pokud přijde později - jako se to stane většině z nás -, buď Bohu dík. Znamená to, že Bůh působí a vede nás k větší svobodě, než jsme dosud poznali.  

Spiritual writer Ruth Haley Barton explores the necessity of doing our shadow work through the story of Moses, who was born into a Hebrew family and raised by the Egyptian pharaoh’s daughter (see Exodus 2:1–15).  

As an outsider both among his own people and among the Egyptians who had raised him, [Moses] probably wrestled every day with issues related to his identity. Should he fit into the environment in which he had been raised and follow the path marked out for him there? Or should he identify with his own people and try to make it by those rules instead?… 

We can be fairly certain that Moses developed some pretty good coping mechanisms for dealing with the pain of his situation, as all human beings do. All of us develop ways of adjusting and staying safe in the midst of whatever danger or difficulty is present in our environment….  

It appears that one of Moses’ coping mechanisms was to repress his anger since he had nowhere to go with it…. One day his anger—anger that had probably been building for quite a long time—got the best of him and everything exploded…. When he saw an Egyptian abusing a Hebrew, his anger overwhelmed him, and he killed the Egyptian. Then he tried to hide his sin by burying the body in the sand. This reactive and out-of-control response was a snapshot of Moses’ leadership before solitude.   

Barton invites us to consider how silence might help us respond when we are trapped in reactive patterns:  

That one glimpse of the destructive power of his raw and unrefined leadership was so frightening to Moses that he fled into solitude…. He said, in effect, “This part of me, if left as it is, will be no good for anyone.” Yes, he ran because he was afraid of Pharaoh, but oftentimes it is the fear of being found out or the actual experience of being found out that alerts us to what lies beneath. It actually places us on the path of self-discovery and (hopefully) forces us to do whatever work we need to do to take more responsibility for the dark forces that have propelled our bad behavior…. 

There is some behavioral pattern, something unresolved, something out of control enough, something destructive enough, that we say, “I must go into solitude with this.” We thought we had kept it fairly well hidden. We thought we could manage it or at least keep its destructive nature fairly private, but now here it is—out there for all to see—and it is wreaking havoc on our attempts to accomplish something good.   

We must not ignore this moment when it comes…. If such a moment comes early on as it did for Moses, thanks be to God…. If it comes later on—as it does for most of us—then thanks be to God. It means that God is at work, leading us to greater freedom than we have yet known.