V návaznosti na metaforu trojkolky víry otec Richard uvádí, že k duchovnímu růstu dochází, když věnujeme pozornost vlastním zkušenostem a učíme se z nich:  

Dvě kola Písma svatého a Tradice můžeme považovat za zdroje vnější autority, zatímco k naší vnitřní autoritě vede pouze naše osobní zkušenost. Jsem přesvědčen, že potřebujeme a můžeme mít obojí. Teprve když se vnitřní a vnější autorita spojí, máme skutečnou duchovní moudrost. Křesťanství se ve většině svých dějin do značné míry spoléhalo na oficiální nebo vnější autoritu, ale nyní musíme poctivě přiznat hodnotu vnitřní zkušenosti. Ta samozřejmě působila po celou dobu, ale nepřikládala se jí velká váha.

Informace od vnější autority nemusí nutně vést k proměně a my dnes potřebujeme skutečně proměněné lidi, ne jen lidi s odpověďmi. Nechci, aby slova v mých knihách nebo tyto meditace někoho oddělovaly od jeho vlastního úžasu nebo mu poskytovaly náhradu za jeho vlastní vnitřní zkušenost. Teologie (a autority) to dělaly příliš mnoha lidem a příliš dlouho. Místo toho doufám, že má slova čtenáře jednoduše pozvou na jejich vlastní vnitřní cestu , než aby se stala její náhradou.  

Jsem stále více přesvědčen, že slovo “modlitba", které se pro věřící stalo funkční a zbožnou záležitostí, mělo být opisem a pozváním k vnitřnímu prožitku. Když nás moudří duchovní učitelé vyzývají, abychom se "modlili", říkají tím vlastně: "Jděte dovnitř a poznejte to sami!". Příliš dlouho jsme trvali pouze na vnější autoritě, aniž bychom se učili modlitbě, vnitřní cestě a zrání vědomí. Výsledky pro svět a náboženství byly katastrofální.[1]  

V našem trojkolí je zkušenost neustále vyvažována a kritizována Písmem a Tradicí. Když všechna tři "kola" fungují společně, máme velmi moudrého člověka. To je nejjednodušší způsob, jak to říci. V CAC nám jde právě o to: vychovávat nikoliv hádavé nebo spravedlivé, ale soucitné a moudré lidi. To je náš cíl. [2] 

Brian McLaren poukazuje na způsoby, jakými zkušenost vytvořila Písmo i Tradici:  

Pokud máme u stolu Písmo, zkušenost a Tradici, je to vlastně všechno zkušenost. Písmo je zkušenost skupiny lidí daleko, daleko v minulosti ve velmi odlišném prostředí. Tradice je zkušenost jiné skupiny lidí, kteří po dlouhou dobu vykládali to, co řekla ta první skupina lidí. Pak přicházím já a se svou vlastní zkušeností i společenství, které přináší také všechny své zkušenosti. Je to připomínka toho, že si musíme dávat pozor, pokud se některý člověk nebo skupina snaží upravit zkušenost někoho jiného, protože se jim nelíbí nebo jim nevyhovuje.  

Nechci se zaseknout pouze ve své vlastní zkušenosti. Je to příliš omezené. Potřebuji zkušenost, která ke mně přichází z Písma a z Tradice. Nakonec máme co do činění s lidskými zkušenostmi a interpretacemi zkušeností a potřebujeme veškerou pomoc, kterou můžeme dostat. [3] 

Building on the metaphor of the tricycle of faith, Father Richard names that spiritual growth occurs as we pay attention to and learn from our own experiences:    

The two wheels of sacred Scripture and Tradition can be seen as sources of outer authority, while only our personal experience leads to our inner authority. I am convinced we need and can have both. Only when inner and outer authority come together do we have true spiritual wisdom. Christianity in most of its history has largely relied upon official or outer authority, but we must now be honest about the value of inner experience. It was, of course, at work all the time but was not given much credence.   

Information from outer authority does not necessarily lead to transformation, and we need genuinely transformed people today, not just people with answers. I don’t want the words in my books or these meditations to separate anyone from their own astonishment or to provide them with a substitute for their own inner experience. Theology (and authority figures) have done that for too many people and for too long. Instead, I hope my words simply invite readers on their own inner journey rather than become a replacement for it.   

I am increasingly convinced that the word “prayer,” which has become a functional and pious thing for believers to do, was meant to be a descriptor and an invitation to inner experience. When wise spiritual teachers invite us to “pray,” they are in effect saying, “Go inside and know for yourself!” For too long we’ve insisted on outer authority alone, without any teaching of prayer, inner journey, and maturing consciousness. The results for the world and for religion have been disastrous.  [1]  

In our tricycle, experience is constantly balanced and critiqued by Scripture and Tradition. When all three “wheels” work together, we have a very wise person. That’s the easiest way to say it. At the CAC, that’s what we’re interested in doing: raising up not argumentative or righteous people, but compassionate and wise people. That’s our goal. [2] 

Brian McLaren points to the ways that experience created both Scripture and Tradition:  

If we have Scripture, experience, and Tradition around the table, it’s really all experience. Scripture is the experience of a group of people far, far in the past in a very different setting. Tradition is the experience of another group of people who, for a long time, have been interpreting what that first group of people said. Then I come along and with my own experience and a community, which bring all its experience, too. It’s a reminder that we have to be careful if any one person or group tries to edit out anybody else’s experience, because they don’t like it or they find it inconvenient.  

I don’t want to be stuck simply in my own experience. It’s too limited. I need the experience that comes to me from Scripture and from Tradition. At the end of the day, we’re dealing with people’s experiences and interpretations of experience, and we need all the help we can get. [3]