Neděle
V našem současném ošklivém a škodlivém politickém klimatu je až příliš snadné ospravedlnit myšlenky, slova a činy plné strachu a nenávisti, často na obranu proti "druhé" straně. -Richard Rohr

Pondělí
Skutečná duchovní akce (na rozdíl od reakce) vyžaduje naši vlastní neustálou proměnu a dobrovolný "exil", volbu být tam, kde je bolest, jak to Ježíš předvedl ve svém velkém sebeobětování.
-Richard Rohr

Úterý
Od Benedikta z Nursie se můžeme mnohému naučit. Jak si v době společenského nepořádku a drtivé nouze udržoval svůj vlastní i komunitní klid a soucitnou aktivitu?
-Carmen Acevedo Butcher

Středa
Máme se co učit od našich předků, od jejich příběhů o traumatech a od jejich láskyplných protestů odolnosti.
-Barbara Otero-López

čtvrtek
Vy i já jsme do tohoto světa plného nenávisti, násilí, hněvu, nespravedlnosti a útlaku umístěni proto, abychom ho pomohli Bohu proměnit, přetvořit a změnit tak, aby v něm panoval soucit, smích, radost, pokoj, smíření, společenství, přátelství, pospolitost a rodina. Jsme tu proto, abychom druhé vyvedli z vyhnanství.
-Michael Battle

Pátek
Skutečně věřící lidé, vyškolení v odpuštění, exodu, vyhnanství a ukřižování, by měli být nejpohotovější a nejlépe připraveni na tuto plnou cestu do bezpodmínečné lásky, ale až dosud tomu tak bylo jen v malém zbytku každé skupiny.
-Richard Rohr

Devatenáctý týden cvičení
Láska k našim vyhnaným částem

Báseň Rosemerry Wahtola Trommer "Dopis částem mého já, které jsem se snažila vyhnat" vyjadřuje léčebnou cestu přijímání všech aspektů sebe sama:

Je mi to líto. Myslel jsem si, že vyhnat tě
byla cesta, jak se stát lepším,
dokonalejším, lepším, svobodnějším.
Ironie: myslel jsem si, že když tě odříznu
a vyženu, když postavím dostatečně vysoké zdi,
zbylé části budou
celkovější. Jako by sladký pomeranč
nepotřeboval tu ztvrdlou slupku,
hořké semínko. Jako by les
nepotřeboval modrou zuřivost ohně.
Nefungovalo to, že ne, vyhnanství?
Vždycky jsi tu byl, drnčel jsi
na pantech, bušil jsi na dveře,
šeptal jsi škvírami.
Ponechán sám sobě, nevěděl bych,
jak zbořit zdi,
ani bych na to neměl sílu.
Ten čin byl milost převlečená za katastrofu.
Ale teď, když jsou ze zdí trosky,
je to také milost, která mě učí chtít tě
obejmout, milost, která mě vede
být laskavý i k té části mého já,
která by se stále snažila vyhnat jakoukoli jinou část.
Je to milost, která mě vyzývá,
abych všechny části pojmenoval milovanými.
Jak je to všechno upřímné. Jak lidské.
Slibuji, že se budu dál učit, jak
poznávat tebe jako svého, cvičit se v
otevírání se tomu, co mi zprvu připadá nechtěné,
přijímat to s pochopením,
věřit, že vše patří, vítat tě doma.

Sunday 
In our ugly and injurious present political climate, it’s become all too easy to justify fear-filled and hateful thoughts, words, and actions, often in defense against the “other” side. —Richard Rohr  

Monday 
True spiritual action (as opposed to reaction) demands our own ongoing transformation and a voluntary “exile,” choosing to be where the pain is, as Jesus exemplified in his great self-emptying. 
—Richard Rohr  

Tuesday 
We can learn much from Benedict of Nursia. During societal disorder and crushing need, how did he sustain both his own and communal peace and compassionate activity? 
—Carmen Acevedo Butcher 

Wednesday 
We have much to learn from our ancestors, from their stories of trauma and from their loving protest of resilience.   
—Barbara Otero-López 

Thursday 
You and I are placed in this world of hatred, violence, anger, injustice, and oppression to help God transform it, transfigure it, and change it so that there will be compassion, laughter, joy, peace, reconciliation, fellowship, friendship, togetherness, and family. We are here to bring others out of exile. 
—Michael Battle 

Friday 
Sincerely religious people, trained in forgiveness, exodus, exile, and crucifixion, should be the readiest and most prepared for this full journey into unconditional love, but up until now that has only been the case in a small remnant of every group. 
—Richard Rohr  

Week Nineteen Practice 
Loving Our Exiled Parts 

Rosemerry Wahtola Trommer’s poem “Letter to the Parts of Me I Have Tried to Exile” expresses a healing journey of welcoming all aspects of ourselves:  

I’m sorry. I thought banishing you   
was the way to become better,   
more perfect, more good, more free.   
The irony: I thought if I cut you off  
and cast you out, if I built the walls  
high enough, then the parts left would be   
more whole. As if the sweet orange   
doesn’t need the toughened rind,   
the bitter seed. As if the forest  
doesn’t need the blue fury of fire.   
It didn’t work, did it, the exile?   
You were always here, jangling  
the hinges, banging at the door,  
whispering through the cracks.   
Left to myself, I wouldn’t have known   
to take down the walls,   
nor would I have had the strength to do so.  
That act was grace disguised as disaster.   
But now that the walls are rubble,  
it is also grace that teaches me to want  
to embrace you, grace that guides me   
to be gentle, even with the part of me   
that would still try to exile any other part.   
It is grace that invites me   
to name all parts beloved.  
How honest it all is. How human.   
I promise to keep learning how  
to know you as my own, to practice  
opening to what at first feels unwanted,  
meet it with understanding,  
trust all belongs, welcome you home.