Ředitelka programů CAC Barbara Otero-López píše v jarním čísle ONEING o kolonizačním vyhnanství, které zažila rodina jejích předků, a o houževnaté lásce, kterou její předkové inspirují:  

Můj rod zahrnuje mnoho domorodých žen, které byly zajaty španělskými conquistadory a osadníky. Tyto ženy byly zajaty a odvedeny od svých vlastních rodin do komunit, které se od jejich vlastních značně lišily. Byly odvedeny jako zajatkyně, manželky a otrokyně. Byly používány jako nástroj směny a k zajištění spojenectví. Byly vyhnány ze života, který kdysi znaly, a byly nuceny žít jako manželky a otrokyně. Tyto ženy nesly trauma zajetí, trauma vyhnanství v zemi svého vlastního národa. Byly nuceny vdát se a rodit děti svých věznitelů. Je známo, že taková traumata se přenášejí dělohou, pupeční šňůrou, z matky na dítě a pak znovu na dítě tohoto dítěte. Sustos je španělské slovo, které pojmenovává takovéto rány na duši.   

Přes bolest a trauma ze zajetí a nucené asimilace do kultury a společnosti, která jim nebyla vlastní, přes své sustos se tyto ženy naučily milovat a předávat tuto lásku prostřednictvím jídla, písní, léčení, tradic a lásky k Bohu a všemu Jeho stvoření. Tato láska v době vyhnanství byla láskou posvátnou, láskou zrozenou z houževnatosti a tichého odporu. A jak jsem se naučila, stejně jako se traumata a zranění duše předávají dalším generacím prostřednictvím DNA, předávají se i láska a odolnost.   

Jak nás naučila doktorka B [Barbara Holmesová]: "Cestujete se svými předky. Proto je důležité znát své kořeny, protože ať už to víte, nebo ne, putují s vámi. Nechtěli byste, aby vám pomohli? Nechtěli byste varování? Nechtěli byste požehnání těch, kteří vás předešli?"... [1] 

Sama teď budu babičkou a slyším svou matku a své babičky, jak mě volají, abych naslouchala a probudila se a žila příběhy, které chtějí, abych předávala dál, abych pokračovala v té cti být překladatelkou vzpomínek a mytologií, abych předávala dál lásku a odolnost, která mi byla předána.... 

V takových chvílích je tu pro nás všechny výzva. Všichni jsme vyzýváni, abychom se probudili a pojmenovali svůj smutek, bolest a trauma, abychom nechali své slzy téct a okořenili jimi svůj život. Doba, jako je tato, nás také vyzývá, abychom se postavili na nohy, abychom se nestali cynickými a zahořklými a nenechali se pohltit a přemoci svým hněvem a smutkem. Místo toho máme vše přetvořit v něco mnohem plodnějšího. Máme se co učit od našich předků, od jejich příběhů o traumatech a od jejich láskyplného protestu odolnosti.  

Překlad: Miloš Krejčí

Myslím si, že v době, jako je tato, jsme všichni vyzýváni k tomu, abychom naslouchali. Jaké příběhy chtějí vaším prostřednictvím vyprávět vaši předkové?   

CAC Programs Director Barbara Otero-López writes in the spring ONEING issue about the colonizing exile that her ancestral family suffered, and the resilient love that her ancestors inspire:  

My ancestral family includes many Indigenous women who were taken captive by Spanish conquistadors and settlers. These women were captured and taken from their own families into communities that were vastly different from their own. They were taken as captives, wives and slaves. They were used as bartering tools and to secure alliances. They were exiled from the lives they once knew and were forced to live as wives and slaves. These women bore the trauma of captivity, the trauma of exile in the land of their own people. They were forced to marry and bear the children of their captors. Trauma such as this is known to be passed on through the womb, through the umbilical cord, from mother to child, and then again to that child’s child. Sustos is a Spanish word that names soul wounds such as these.    

Despite the pain and trauma of captivity and forced assimilation into a culture and society which was not their own, despite their sustos, these women learned how to love and pass on this love through food, song, healing, tradition, and the love of God and all Her creation. This love in the time of exile was a sacred love, one borne of resilience and silent resistance. And, as I have learned, just as trauma and soul wounds are passed on to successive generations through DNA, love and resilience are too.   

As Dr. B [Barbara Holmes] has taught us, “You journey with your ancestors. That’s why knowing your roots is important, because whether you know it or not, they’re journeying with you. Wouldn’t you want the help? Wouldn’t you want the warnings? Wouldn’t you want the blessings of those who have gone before you?”… [1] 

I am going to be a grandmother myself now, and I can hear my mother and my grandmothers calling me to listen and to wake up and live the stories they want me to pass on, to continue the honor of being the translator of memories and mythologies, to pass on the love and resilience which has been passed on to me.… 

There is an invitation for us all in times such as these. We are all being called to wake up and name our sadness, pain, and trauma, to allow our tears to flow and season our very lives. Times such as these are also calling us to stand up, to avoid becoming cynical and bitter, and to not be consumed and overpowered by our anger and sadness. Instead, we are to transform all that into something much more generative. We have much to learn from our ancestors, from their stories of trauma and from their loving protest of resilience.    

I believe that in times such as these, we are all being called to listen. What stories are your ancestors wanting to tell through you?