Reverendka Liz Walkerová je zakladatelkou sítě Can We Talk…, která vytváří bezpečný prostor pro lidi, aby se mohli spojit prostřednictvím sdílení svých příběhů. Popisuje význam kontemplativních, léčivých praktik pro podporu práce v oblasti sociální spravedlnosti:  

[V kontemplativní praxi] se plně hlásíme k prostoru a komunitě, ve které se nacházíme. Hledáme pomoc v péči o naše utrpení. Vzdáváme hold našim předkům, kteří uprostřed chaosu a bolesti svědčili, tančili a zpívali na cestě k transcendenci. Oslavou těchto minulých praktik jemně udržujeme toto společenství v naději a možnostech. Věříme, že vše, co je třeba uzdravit, bude uzdraveno Duchem tvořivého Boha, který působí v nás a skrze nás.... 

Dr. [Barbara] Holmesová píše, že hnutí za občanská práva se zrodilo díky kontemplativnímu duchu černošské církve.  

Jiskra, která zažehla hnutí za spravedlnost, nevzešla z hierarchické institucionální černošské církve. Bylo to spíše křečovité a ohebné srdce této instituce, její pružné, duchovně otevřené a mystické centrum, které zažehlo nejprve mladé lidi a poté jejich starší kolegy, aby své symbolické iniciativy přesunuli od rituálních kroužkových výkřiků k procesím a kontemplativním pochodům. [1] 

Kontemplativní praxe hnutí Can We Talk... není o nic méně důležitá než praxe hnutí za občanská práva. Tím, že se s láskou připojujeme ke svým bližním a sdílíme své bolestné příběhy v zájmu nalezení míru ve vlastní duši, bereme vážně vnitřní práci, která je nezbytná pro naše kolektivní uzdravení. 

Někteří lidé by uzdravující komunitu, jako je ta naše, nepovažovali za součást hnutí za sociální spravedlnost. Tvrdili by, že naše práce je chudokrevná - není to aktivismus "v terénu", který je nezbytný pro katalyzování sociálních změn. Takoví kritici si však možná nejsou vědomi ústředního postavení kontemplativního jednání v práci sociálních hnutí napříč dějinami. 

Možná si nejsou vědomi kontemplace, která stála v centru práce mezirasových skupin studentů, kteří v roce 1964 protestovali proti segregovaným presbyteriánským kostelům v Memphisu ve státě Tennessee tím, že se veřejně modlili vkleče....  

Vnější práce v oblasti sociální spravedlnosti je tak silná, jak silná je vnitřní práce, která ji rodí a pohání. Nemůžeme se uzdravit jako společenství, pokud se nezabýváme uzdravením svého vnitřního života. Vyprávění příběhů, naslouchání, pohyb a hudba představují jemné vnitřní uzdravení, které je nezbytné pro posílení náročné práce na sociální změně. Během hnutí za občanská práva se Howard Thurman stal terčem kritiky za to, že se neujal vedení pochodů, protestů a aktivismu. Jeho psaní, myšlení a kontemplativní závazky však pomohly hnutí zůstat zakořeněné a zakotvené v nenásilném odporu.  

Lidé, kteří přicházejí na naše akce, nemusí vést pochody nebo protestní úsilí proti institucionálnímu rasismu. Ale účastní se jich jako hledači pravdy, kteří se nestydí zpracovávat svou vlastní bolest. Ukazují nám, že autentické radosti lze dosáhnout prostřednictvím procesu uzdravování. Pomáháme řešit problémy naší komunity, když se každý z nás autenticky a tvořivě postaví svému vlastnímu zármutku.  

Reverend Liz Walker is the founder of the Can We Talk… network, which creates safe spaces for people to connect through sharing their stories. She describes the importance of contemplative, healing practices to support the work of social justice:  

[In contemplative practice] we are fully claiming the space and community we are in. We are seeking help in tending to our suffering. We are honoring our ancestors who testified, danced, and sang their way to transcendence in the midst of chaos and pain. In celebrating those past practices, we gently hold this community in hope and possibility. We trust that whatever needs to be healed will be healed by the Spirit of a creative God who works in and through us…. 

Dr. [Barbara] Holmes writes that the civil rights movement was born through the contemplative spirit of the Black church.  

The spark that ignited the justice movements did not come from the hierarchical institutional black church. Rather, it was the quixotic and limber heart of that institution, its flexible, spiritually open, and mystical center, that ignited first the young people and then their elders to move their symbolic initiatives from ritual ring shouts to processional and contemplative marches. [1] 

The contemplative practices of Can We Talk… are no less important than those of the civil rights movement. By lovingly joining our neighbors and sharing our painful stories in the interest of finding peace within our own souls, we are taking seriously the interior work necessary for our collective healing. 

Some people would not consider a healing community like ours to be part of a social justice movement. They’d argue that our work is anemic—not the “on the ground” activism necessary to catalyze social change. But such critics may not be aware of the centrality of contemplative action in the work of social movements across history. 

They may not be aware of the contemplation that sat at the center of the work of interracial groups of students who, in 1964, protested segregated Presbyterian churches in Memphis, Tennessee, by kneeling in public prayer….  

The exterior work of social justice is only as strong as the interior work that births and fuels it. We can’t heal as a community if we do not concern ourselves with healing our inner lives. Storytelling, listening, movement, and music all represent the gentle, interior healing necessary to empower the hard work of social change. During the civil rights movement, Howard Thurman came under criticism for not taking a lead in the marches and protest and activism. But his writing and thinking and contemplative commitments helped the movement remain rooted and grounded in nonviolent resistance.  

The people who come to our events may not lead marches or protest efforts against institutional racism. But they participate as truth seekers, unashamed to process their own pain. They show us that authentic joy is reached through a healing process. We help solve our community’s problems when each of us faces our own sorrow, authentically and creatively.