Richard Rohr zkoumá podstatu zla - a naši kolektivní spoluvinu na něm. 

Přes všechno naše náboženství, vyšší vzdělání, reformy a revoluce se zdá, že jsme stále docela dobře schopni plné spoluúčasti na skutcích smrti. Náboženství, vlády, korporace a organizace jsou vysoce schopné páchat zlo, aniž by ho jako takové rozpoznaly, protože z nemorálnosti nás to těží . Zlo nachází své téměř dokonalé maskování v tichých dohodách skupiny, když se jeví jako osobně výhodné.  

Taková mrtvolnost se stále projevuje v každé době. Právě to se snaží odhalit mnohovýznamové slovo "hřích". Pokud nevidíme podobu zla nebo nepoznáme, jak se na něm plně podílíme, plně nás ovládne, a přitom ani v nejmenším nevypadá jako hřích. Byl by lepší popis "dohodnutý blud"? Jako izolovaní jedinci ho nemůžeme rozpoznat ani překonat, většinou proto, že ho drží pohromadě skupinový konsenzus. Musíme být solidární s alternativními komunitami a menšinovými skupinami, abychom to viděli. Dominantní skupina obvykle nemůže vidět své lži - v jakékoli zemi nebo kontextu. Je to vzduch, který dýcháme a který se potvrzuje na každém setkání stejně smýšlejících lidí. 

Začátkem cesty ven je upřímně vidět, co děláme. Cena, kterou za to zaplatíme, je, že už nebudeme pohodlně zapadat do dominantní skupiny! Zralé náboženství nás musí vycvičit v rozpoznávání mnoha kamufláží zla, jinak bude budoucnost každého z nás vždy ovládat nějaká forma popírané mrtvolnosti, a to nejen pro utlačovanou skupinu; utlačovatelé umírají také, jen mnohem rafinovanějšími způsoby. [1]  

Brian McLaren píše o kontemplaci jako o způsobu, jak udržet svého ducha a mysl, když trpíme v systémech nadvlády:  

Samotná kontemplace se stává branou do společenství - společenství s Duchem, v němž nacházíme nový vztah k sobě samým, k druhým, k dějinám a k vesmíru.... 

Kontemplace může začínat v tichu a samotě, ale nikdy se tam nezastaví. Zvláště v dobách krize, kdy se pravda utápí..., jsme z kontemplativní samoty vtahováni do kontemplativního společenství. Zjišťujeme, že toužíme po společenství s ostatními, kteří se také snaží žít zkoumaný, pozorný život, že se chceme odtáhnout stranou třeba jen se dvěma nebo třemi pozornými lidmi k hlubokému, upřímnému společenství. Můžeme se sejít, abychom po určitou dobu seděli v tichu nebo se společně procházeli a nechali šumění našich nohou procházejících podzimním listím utlumit hluk milionu opičích myslí, které klapou do rytmu milionu klávesnic a dychtí po naší pozornosti.... 

Když se i dva nebo tři z nás sejdou ve jménu pravdy, upřímnosti a lásky, ve jménu odvahy, soucitu a laskavosti, cítíme, že nás spojuje další přítomnost - přítomnost Krista, cesty, pravdy a života. Nasloucháme jeden druhému se soucitem a zvědavostí. Mluvíme k sobě navzájem s moudrostí a úžasem. Společně se obracíme ke světlu. A to nám pomáhá vytvářet ostrůvky zdravého rozumu ve světě, který ztrácí rozum. [2] 

Richard Rohr explores the nature of evil—and our collective complicity in it. 

After all our religion, higher education, reformations, and revolutions, it seems we’re still quite capable of full complicity in deeds of death. Religions, governments, corporations, and organizations are all highly capable of evil while not recognizing it as such, because it profits us for them to be immoral. Evil finds its almost perfect camouflage in the silent agreements of the group when it appears personally advantageous.  

Such deadness continues to show itself in every age. This is what the multifaceted word “sin” is trying to reveal. If we don’t see the shape of evil or recognize how we are fully complicit in it, it will fully control us, while not looking the least like sin. Would “agreed-upon delusion” be a better description? We cannot recognize it or overcome it as isolated individuals, mostly because it’s held together by group consensus. We need to be in solidarity with alternative communities and minority groups to see it. The dominant group normally cannot see its lies—in any country or context. It’s the air we’re breathing, reaffirmed at every gathering of like-minded people. 

The beginning of a way out is to honestly see what we are doing. The price we’ll pay is that we will no longer comfortably fit in the dominant group! Mature religion must train us to recognize the many camouflages of evil, or everyone’s future will always be dominated by some form of denied deadness, and not just for the oppressed group; the oppressor dies too, just in much more subtle ways. [1]  

Brian McLaren writes about contemplation as a way of sustaining our spirits and minds while suffering under systems of domination:  

Solitary contemplation becomes the doorway into communion—communion with the Spirit in whom we find a new relationship with ourselves, with others, with history, and with the cosmos…. 

Contemplation may start in silence and solitude, but it never stops there. Especially in times of crisis, when truth is drowning …, we are drawn from contemplative solitude into contemplative community. We find ourselves hungry for communion with others who are also seeking to live examined, mindful lives, to pull aside with even two or three mindful people for deep, honest fellowship. We might come together to sit in silence for a period of time or take a walk together, letting the shushing of our feet passing through autumn leaves hush the noise of a million monkey-minds clacking to the beat of a million keyboards, hankering for our attention…. 

When even two or three of us gather in the name of truth, honesty, and love, in the name of courage, compassion, and kindness, we find ourselves feeling joined by another presence—the presence of Christ, the way, the truth, and the life. We listen to one another with compassion and curiosity. We speak to one another with wisdom and wonder. We turn together toward the light. And that helps us create islands of sanity in a world that is losing its mind. [2]