Otec Richard nám připomíná, že pravidelná kontemplativní praxe není samoúčelná, ale slouží k solidaritě s trpícím světem:   

Jedním z hlavních děl kontemplace je odpoutání se od ega, od sebe sama, od nečistých motivací úspěchu nebo moci, peněz či ovládání. To nikdy nepřestane, ale není to tak úplně smysluplné, pokud toto odpoutání není doprovázeno připoutáním. Co zjistíme po všech těch měsících a letech, kdy praktikujeme nějakou formu kontemplace nebo meditace? Máme zvýšenou náklonnost, sympatie, empatii a soucit s tím, co v knize Slzy věcí nazývám utrpením světa? Pro ženy v Gaze, děti na Ukrajině, hladovějící lidi v Africe, nejchudší z chudých a všechny ty, kteří jsou ve Spojených státech a na celém světě odsunuti na okraj společnosti? Pokud prázdnotu "nechat jít" docela brzy nevyplní "držet se" nějaké hluboké solidarity s utrpením světa, nevím, jestli je to křesťanská kontemplace, nebo dokonce smysluplná kontemplace vůbec. Zdá se, že jsme prostě zase zpátky v soukromé spiritualitě.

Velkou část naší historie kontemplace jsme strávili hledáním individuálně čisté motivace. To je skutečné pokušení, ale opravdu strávíme nadcházející roky hledáním pouze motivace k lásce k Ježíši na nějaké soukromé úrovni? Co to vůbec znamená milovat Ježíše? V čem spočívá pozitivní akt lásky? Když jsme v tichém rozjímání nebo v modlitbě, je to to, za co se modlíme, co v nás roste. Když se zbavujeme falešných motivací a falešných, na egu založených obav, musíme se modlit, doufat a toužit po nárůstu soucitu, péče a solidarity s lidským utrpením.  

Myslím si, že právě to znamená kříž. Ježíšovy zdvižené ruce jsou projevem solidarity a soucitu s lidskou situací. Když tedy dnes ráno a každé ráno sedíme v tichu, modleme se, abychom se modlili právě za toto: za zvýšení soucitu tím, že se zbavíme falešných kódů čistoty a programů, o kterých si myslíme, že nás činí svatými nebo hodnými Boží lásky. Nezáleží na tom, zda máme dokonalou motivaci nebo dokonalou praxi. Co nás motivuje? Místo dokonalosti hledejme růst. Nakonec tento růst uvidíme až v průběhu času, kdy budeme růst ve společenství s těmi, kdo trpí, růst v solidaritě s lidskou i nadlidskou bolestí a se slzami věcí.  

Father Richard reminds us that regular contemplative practice is not an end in and of itself, but for the sake of solidarity with the suffering of the world:   

One of the main works of contemplation is detaching from the ego, from the self, from impure motivations of success or power, money or control. That will never stop, but it isn’t really that meaningful unless that detachment is accompanied by an attachment.  What do we find after all the months and years we’ve been practicing some form of contemplation or meditation? Do we have an increased attachment, sympathy, empathy, and compassion for what I call in The Tears of Things the suffering of the world? For the women of Gaza, the children of Ukraine, the starving people of Africa, the poorest of the poor, and all those marginalized in the United States and around the world? If the emptiness of “letting go” is not pretty soon filled up by “holding on” to some kind of deep solidarity with the suffering of the world, I don’t know that it’s Christian contemplation or even meaningful contemplation at all. It seems we’re simply back into private spirituality again.   

We’ve spent much of our history of contemplation seeking individually pure motivation. That’s a real temptation, but are we really going to spend the years ahead seeking only to be motivated to love Jesus on some private level? What does it even mean to love Jesus? What is the positive act of love? When we are in silent meditation or prayer, that’s what we’re praying is growing inside of us. As we let go of false motivations, and false, ego-based concerns, we’ve got to pray, hope, and desire for an increase in compassion, in caring, in solidarity with human suffering.   

I believe that’s what the cross means. The raised arms of Jesus are an act of solidarity and compassion with the human situation. So, as we sit in silence this morning and every morning, let’s pray that’s what we’re praying for: an increase in compassion by letting go of false purity codes and agendas, which we think make us holy or worthy of God’s love. It doesn’t matter if we have perfect motivation or a perfect practice. What is motivating us? Instead of perfection, let’s look for growth. Ultimately, we only see that growth over time as we grow in communion with those who suffer, grow in solidarity with human and beyond-human pain, and with the tears of things.