Otec Richard zpochybňuje způsoby, jakými dovolujeme, aby nás určoval osobní majetek a národní hranice: 

Ježíš mluvil především o Božím království jako o svém určujícím světonázoru. Přesto se naprostá většina křesťanů v dějinách ztotožňovala s svými vlastními mnohem menšími královstvími, za něž byli ochotni bojovat, zabíjet, vzdávat se a poskytovat sliby naprosté věrnosti. "Císař je Pán" byl pro většinu křesťanů spíše mobilizačním pokřikem než záměrně podvratné krédo: "Ježíš je Pán!". (Římanům 10,9; 1. Korintským 12,3). Dosavadní dějiny křesťanství byly v drtivé většině a neústupně provinční, etnické a kulturní, mnohem více než "katolické" či univerzální. Vymezovali jsme se převážně vyloučením než začleněním. Ironií osudu je, že první a druhá světová válka se odehrávaly mezi různými "křesťanskými" národy Evropy a Spojených států. Jakákoli neochota přiznat si naši trapnou křesťanskou historii odhaluje naši nesmírnou schopnost vyhýbat se a popírat vlastní stín.  

Národní hranice jsou prostě libovolné hranice a v Božích očích znamenají jen málo: "Národy země jsou jako kapka na okraji vědra, počítají se jako zrnko prachu na váze..... Všechny národy v Božích očích nic neznamenají. Počítají se jako nic a prázdnota" (Izajáš 40,15.17). Nový zákon to vyjadřuje pozitivněji: "Naše pravé občanství je v nebi" (Flp 3,20) a "na této zemi jsme pouhými poutníky a kočovníky" (Žd 11,13). Můj otec František z Assisi tuto pasáž z listu Židům rád citoval svým řeholníkům, a jak rád bych ji slyšel vášnivě vyslovenou i v naší době. 

Na druhé straně se ztotožňujeme se svou půdou, domovem a majetkem, jako by vlastnictví a nemovitosti byly ve skutečnosti,skutečné! Časem všichni uslyšíme Ježíšovo poselství: "Ty hlupáku!"… "Komu teď patří ta hromada, kterou jsi nashromáždil?" "Ne, to není pravda. (Lukáš 12,20). Nevidím velký rozdíl v postojích těch, kteří se považují za křesťany, a těch, kteří jsou sekulární a agnostičtí. Většina křesťanského občanstva se zdá být jednoznačně přímo zde - na tomto malém kousku velmi neskutečného statku. Uvědomme si, kde je náš majetek a co je náš skutečný majetek. Jsou naše jistota, identita a poklad v našich malých královstvích, nebo ve velkém Božím království? Jak řekl Ježíš, nemůžeme nakonec sloužit oběma těmto náročným pánům (Mt 6,24). [1] 

Žádná instituce ani národ nemohou obsáhnout Boží království. Když lidé z jedné strany svých úst zbožně říkají: "Přijď království tvé!", musí z druhé strany říkat také: "Přijď království mé!". Boží království nahrazuje a daleko převyšuje všechna království sebe sama, osobní odměny, společnosti nebo národa. Velký obraz Božího království je zřejmý, když je Boží dílo a vůle v centru pozornosti a my rádi zaujmeme své místo v rohu záběru. To je "plnění vůle mého Otce v nebesích" (Mt 7,21) a umožňuje to rozvinout větší divadlo života a lásky. [2] 

Father Richard challenges the ways we allow personal possessions and national boundaries to define us: 

Jesus primarily talked about the kingdom of God as his defining worldview. Yet, the vast majority of Christians in history have identified with their own much smaller kingdoms for which they were willing to fight, kill, surrender, and grant pledges of total allegiance. “Caesar is Lord” has been the rallying cry of most Christians more than the intentionally subversive creed: “Jesus is Lord!” (Romans 10:9; 1 Corinthians 12:3). Christian history up to now has been overwhelmingly and adamantly provincial, ethnic, and cultural, much more than “catholic” or universal. We have defined ourselves largely by exclusion more than inclusion. Ironically, World Wars I and II were fought among various “Christian” peoples of Europe and the United States. Any reluctance to admit our embarrassing Christian history reveals our immense capacity for avoidance and denial of our own shadow.  

National boundaries are simply arbitrary lines and mean little in the eyes of God: “The nations of the earth are like a drop on the rim of a pail, they count as a grain of dust on the scales…. All the nations mean nothing in God’s eyes. They count as nothing and emptiness” (Isaiah 40:15, 17). The New Testament puts it in a more positive way, “Our true citizenship is in heaven” (Philippians 3:20) and “we are mere pilgrims and nomads on this earth” (Hebrews 11:13). My father Francis of Assisi loved to quote this passage from Hebrews to his friars, and how I wish we could hear it spoken with passion in our time. 

We, on the other hand, identify with our land, homes, and possessions as if ownership and real estate are, in fact, real! In time, we will all hear Jesus’ message: “You fool!… This hoard that you have collected, who does it belong to now?” (Luke 12:20). I see little difference in the attitudes of those who consider themselves Christian and those who are secular and agnostic. Most Christian citizenship appears to be clearly right here—on this little bit of very unreal estate. Let’s get real about where our estate is and what is our real estate. Are our security, identity, and treasure in our small kingdoms or in the great kingdom of God? As Jesus said, we cannot finally serve both of these demanding masters (Matthew 6:24). [1] 

No institution or nation can encompass the kingdom of God. When people say piously, “Thy kingdom come” out of one side of their mouth, they need also to say, “My kingdom go!” out of the other side. The kingdom of God supersedes and far surpasses all kingdoms of self, personal reward, society, or nation. The big picture of God’s kingdom is apparent when God’s work and will is central, and we are happy to take our place in the corner of the frame. This is “doing the will of my Father in heaven” (Matthew 7:21) and allows the larger theater of life and love to unfold. [2]