Otec Richard poukazuje na Ježíšovo první kázání, kdy cituje proroka Izajáše, aby zdůraznil poselství o začlenění:

Vyjádřuje se k tomu, že Izaiáš je proroka, a to v souvislosti s tím, že se jedná o

Izajáš je hebrejský prorok, kterého Ježíš přímo cituje, když se poprvé představuje v nazaretské synagoze:  

Duch Boží mi byl dán,  
JHWH mě pomazal.  
poslal mě, abych přinesl chudým dobrou zprávu,  
obvázal zlomená srdce,  
zvěstoval zajatcům propuštění,  
svobodu vězněným,  
zvěstoval Hospodinův rok přízně." (Lukáš 4,18-19, citát z Izajáše 61,1- 2)  

Ježíš podobně jako citovaný prorok odhaluje nejen svou sebejistotu, ale také pravděpodobné a zamýšlené publikum. Zdá se, že jeho poselství dobré zprávy nebudou pravděpodobně hledat a slyšet pohodlní a zajištění lidé, ale chudí, zajatí, slepí a utlačovaní - což plně vysvětluje Ježíšovo chování po celý zbytek jeho služby.  

Všimněte si, že Ježíš záměrně necituje závěrečný řádek celé, avšak rozporuplné Izajášovy pasáže: "aby vyhlásil den pomsty od našeho Boha". Jako by Ježíše unavovalo, že z Boha dělá toho, kdo omezuje a ohrožuje, namísto toho, kdo je neomezený a o němž právě hovoří úryvek, který se tolik liší od slavné vize Nového Jeruzaléma, kterou Izajáš právě popsal v celé 60. kapitole. Ježíš odmítá, aby Izajáš skončil opatrností a strachem. Naštěstí vidíme, že ani Izajáš nezůstává jen u toho. Později v knize zvolá:  

Jsem připraven, aby se ke mně přiblížili ti, kdo se se mnou neradí,  
připraven, aby mě našli ti, kdo mě nehledají.  
Říkám: "Jsem tady. Jsem tady!" národu, který ani  
nevzývá mé jméno. (Izajáš 65,1)  

To zní jako taková dostupnost a velkorysost z Boží strany, možná až příliš velká, než abychom v ni mohli doufat. A přece se v tomto duchu Izajáš zastaví po zbytek proroctví, až do úplně posledního verše (66,24), kde dělá zdánlivou narážku na ohně Gehenny. V židovském učení se však metafora ohně nezaměřuje na věčný trest. V celé Bibli je oheň téměř výhradně "třídicím ohněm" očisty na tomto světě, nikoli ohněm mučení na onom světě.

Závěrečné kapitoly Izajáše se baví tématy univerzálního osvobození a spásy pro všechny, počínaje eunuchy a cizinci (56,1-7), spolu s agnostiky a sotva zainteresovanými (65,1-7), pokračují náznaky univerzální spásy (po většinu 65. kapitoly) a přecházejí do celkové kosmologie s "novým nebem a novou zemí" (65,17; také 66,22). Tyto obrazy se znovu vrátí na konci Nového zákona (Zj 21,1). Díky Bohu, že Bible končí optimistickou nadějí a vizí namísto věčné hrozby, která celé poselství vyvádí z rovnováhy a staví mimo lásku.  

Father Richard points to Jesus’ first sermon, when he quotes the prophet Isaiah to emphasize a message of inclusion:  

Isaiah is the Hebrew prophet Jesus quotes directly when he first introduces himself in the synagogue in Nazareth:  

The Spirit of God has been given to me,  
YHWH has anointed me.  
He has sent me to bring good news to the poor,  
To bind up hearts that are broken,  
To proclaim liberty to captives,  
Freedom to those in prison,  
To proclaim the Year of Favor from the Lord.  
(Luke 4:18–19, quoting Isaiah 61:1– 2)  

Jesus, like the prophet he quotes, reveals not only his self-confidence but also his likely and intended audience. His message of good news is not likely to be sought after or heard by the comfortable and the secure, he seems to say, but by the poor, the captives, the blind, and the oppressed—which fully explains Jesus’ behavior throughout the rest of his ministry.   

Notice that Jesus deliberately does not quote the final line of the full, yet contradictory, Isaiah passage: “to proclaim a day of vengeance from our God.” It’s almost as though Jesus is tired of making God into one who limits and threatens, instead of the limitless one whom the passage has just talked about, and so different from the glorious vision of the New Jerusalem Isaiah has just described in the whole of chapter 60. Jesus refuses to let Isaiah end with caution and fear. Fortunately, we see that Isaiah does not stay there, either. Later in the book, he exclaims:  

I am ready to be approached by those who do not consult me,  
Ready to be found by those who do not seek me.  
I say, “I am here. I am here!” to a nation that does not  
even invoke my name. (Isaiah 65:1)   

This sounds like so much availability and generosity from God’s side, perhaps too much for us to hope for. And yet this is where Isaiah lands for the rest of the prophecy, until the very final verse (66:24) where he makes a seeming allusion to the fires of Gehenna. But in Jewish teaching, the metaphor of fire doesn’t focus on eternal punishment. In the whole Bible, fire is almost entirely a “refiner’s fire” of purification in this world, not a fire of torture in the next.  

The final chapters of Isaiah entertain themes of universal liberation and salvation for all, beginning with eunuchs and foreigners (56:1–7), along with agnostics and the barely interested (65:1–7), continuing with hints of universal salvation (through much of chapter 65), and moving into a total cosmology with a “new heavens and a new earth” (65:17; also 66:22). These images will return again at the end of the New Testament (Revelation 21:1). Thank God the Bible ends with an optimistic hope and vision, instead of an eternal threat that puts the whole message off balance and outside of love.