Ve své knize Slzy věcí, popisuje otec Richard Rohr cestu slz jako cestu, která vede k soucitu s utrpením a ke společenství se skutečností.   

Jsme jediným zvířetem, které pláče a roní slzy jako emocionální reakci? Zdá se, že ano, ale jakou funkci pro nás plní? Ježíš říká, že bychom měli být šťastní, když můžeme plakat (Lukáš 6,21), ale proč? Zdá se, že slzy se objevují v situacích smutku, štěstí, úžasu i strachu - a obvykle přicházejí nečekaně. Jaké je jejich svobodné poselství pro nás a pro ty, kdo je pozorují? Pochopilo už lidstvo toto poselství? Ať už je to cokoli, je to jistě poselství příliš hluboké na to, aby se dalo vyjádřit slovy.  

V první knize Vergiliovy Aeneidy (řádek 462) se hrdina Aeneas dívá na fresku zobrazující bitvu z trojské války a smrt jeho přátel a krajanů. Je tak dojat smutkem nad tragičností toho všeho, že mluví o "slzách věcí" (lacrimae rerum). Jak to překládá Seamus Heaney: "V srdci věcí jsou slzy" - v srdci naší lidské zkušenosti. [1] Pouze slzy mohou Aenea i nás posunout za hranice zaslouženého a ochromujícího hněvu na zlo, smrt a nespravedlnost, aniž by tento hněv ztratil své hluboké oprávnění.  

Tato věta "slzy věcí" se v průběhu staletí stále cituje a rekvalifikuje v mnoha souvislostech. Najdeme ji na válečných pomnících, v poezii, v hudbě Franze Liszta i v nedávném encyklickém listu papeže Františka Fratelli Tutti. (Já sám si ji pamatuji díky uštvanému, sehnutému učiteli latiny, který často vstupoval do třídy a sténal "Lacrimae rerum" několikrát, než nás začal zkoušet.) 

Protože tato fráze nemá v latině žádné předložky, umožňuje dva významy zároveň: Vergilius zřejmě říká, že existují jak "slzy ve věcech", tak "slzy pro věci". A každá z těchto slz vede k té druhé. Ačkoli se překladatelé často cítí nuceni zvolit jeden nebo druhý význam, domnívám se, že básník naznačuje, že jde o obojí.  

In his book The Tears of Things, Father Richard Rohr describes the path of tears as one that leads to sympathy with suffering and communion with reality.   

Are we the only animal that cries and sheds tears as an emotional response? It seems so, but what function do they serve for us? Jesus says we should be happy if we can weep (Luke 6:21), but why? Tears seem to appear in situations of sadness, happiness, awe, and fear—and usually come unbidden. What is their free message to us and to those who observe them? Has humanity gotten the message yet? Whatever it is, it’s surely a message too deep for words.  

In the first book of Virgil’s Aeneid (line 462), the hero Aeneas gazes at a mural depicting a battle of the Trojan War and the deaths of his friends and countrymen. He’s so moved with sorrow at the tragedy of it all that he speaks of “the tears of things” (lacrimae rerum). As Seamus Heaney translates it, “There are tears at the heart of things”—at the heart of our human experience. [1] Only tears can move both Aeneas and us beyond our deserved and paralyzing anger at evil, death, and injustice without losing the deep legitimacy of that anger.  

This phrase “the tears of things” has continued to be quoted and requoted in many contexts over centuries. We find it on war memorials, in poetry, in the music of Franz Liszt, and in Pope Francis’ recent encyclical letter Fratelli Tutti. (I myself remember it because of a haggard, bent-over Latin teacher who would often enter the classroom moaning “Lacrimae rerum” several times before he began quizzing us.) 

Because the phrase has no prepositions in Latin, it allows two meanings at the same time: Virgil seems to be saying that there are both “tears in things” and “tears for things.” And each of these tears leads to the other. Though translators often feel compelled to choose one or the other meaning, I believe the poet implies it is both.  

There’s an inherent sadness and tragedy in almost all situations: in our relationships, our mistakes, our failures large and small, and even our victories. We must develop a very real empathy for this reality, knowing that we cannot fully fix things, entirely change them, or make them to our liking. This “way of tears,” and the deep vulnerability that it expresses, is opposed to our normal ways of seeking control through willpower, commandment, force, retribution, and violence. Instead, we begin in a state of empathy with and for things and people and events, which just might be the opposite of judgmentalism. It’s hard to be on the attack when you are weeping.  

Prophets and mystics recognize what most of us do not—that all things have tears and all things deserve tears. The sympathy that wells up when we weep can be life changing, too, drawing us out of ourselves and into communion with those around us.