Zásadním aspektem františkánské spirituality je to, co otec Richard Rohr nazývá "integrace negativního". Místo aby František z Assisi trval na tom, že Bůh si cení dokonalosti nebo idealizované morálky, intuitivně na příkladu Ježíšova života a smrti vytušil, že Boha lze nalézt ve všech věcech, dokonce i v těch, které nás naše náboženství a kultura nabádají odmítat. Otec Richard píše:  

Předpokládám, že neexistuje kontraintuitivnější duchovní myšlenka než možnost, že Bůh může skutečně použít a shledat potřebným to, čeho se bojíme, čemu se vyhýbáme, co popíráme a co považujeme za nehodné. Právě to mám na mysli pod pojmem "integrace negativního". Přesto věřím, že právě toto je jádrem Ježíšovy revoluční dobré zprávy, hluboké zkušenosti apoštola Pavla a ústředního vhledu, který František a Klára z Assisi prožívali s tak prostou elegancí.  

Integrace negativního má stále moc vytvářet "lidi, kteří obracejí celý svět vzhůru nohama", jak bylo řečeno o prvních křesťanech (viz Sk 17,6). Dnes někteří terapeuti nazývají tento vzorec přiznání našich nedostatků a selhání "přijetím našeho stínu". Takové vzdání se nadřazenosti, nebo dokonce potřeby nadřazenosti, je ústředním bodem každého autentického osvícení. Bez něj jsme sami chybujícími a špatnými průvodci pro ostatní.  

František a Klára způsobili, že to, co by většina lidí nazvala negativním nebo znevýhodněným , se třpytilo a zářilo díky jejich potěšení z toho, čemu se my ostatní běžně bráníme, co popíráme a čeho se bojíme: z věcí, jako je bezvýznamnost, chudoba, postavení mimo systémy moci a statusu nebo slabost v jakékoli podobě. František tyto stavy obecně označoval jako minoritas. Je to jiný svět, než ve kterém se většina z nás rozhodla žít. Zdá se, že všichni se neměnně chceme zařadit mezi většinu a být obdivováni. František a Klára místo toho preventivně zasáhli život i smrt a nabídli dobrovolný souhlas s plnou realitou v celém jejím tragickém zázraku. Láskyplně se poklonili právě těm věcem, které většinu z nás porážejí, děsí a rozhořčují, jako je chudoba, bezmoc a posměch.  

Osobně si myslím, že upřímnost k sobě samým a k celé skutečnosti je způsob, jakým Bůh dává milost zcela zdarma a všeobecně k dispozici. Všichni se nakonec v životě ocitneme ve vleku protikladů, problémů, "negativ" hříchu, selhání, zrady, pomluv, strachu, zranění, nemoci atd. a zejména konečné negace: samotné smrti. Dobrá spiritualita by nás na to měla naprosto připravit, místo aby nás učila popírání nebo přetvářce na vysoké úrovni.  

Potřeba žebříku, po kterém bychom mohli šplhat, apeluje pouze na naše egoistické vědomí a potřebu vítězit nebo mít pravdu, což ve skutečnosti vůbec není svatost - i když to byla běžná falešná náhražka svatosti ve většině křesťanských dějin. Desatero přikázání je o vytváření společenského pořádku (což je dobrá věc), ale osm Ježíšových blahoslavenství (Mt 5,3-12) je o začlenění toho, co se jeví jako nepořádek (negativum), což podporuje mnohem lepší a jinou úroveň vědomí.  

An essential aspect of Franciscan spirituality is what Father Richard Rohr calls “the integration of the negative.” Rather than insisting that God values perfection or an idealized morality, Francis of Assisi intuited, through the example of Jesus’ life and death, that God could be found in all things, even those our religion and culture urge us to reject. Father Richard writes:  

I suppose there is no more counterintuitive spiritual idea than the possibility that God might actually use and find necessary what we fear, avoid, deny, and deem unworthy. This is what I mean by the “integration of the negative.” Yet I believe this is the core of Jesus’ revolutionary good news, the apostle Paul’s deep experience, and the central insight that Francis and Clare of Assisi lived out with such simple elegance.  

The integration of the negative still has the power to create “people who are turning the whole world upside down” as was said of early Christians (see Acts 17:6). Today, some therapists call this pattern of admitting our shortcomings and failures “embracing our shadow.” Such surrendering of superiority, or even a need for superiority, is central to any authentic enlightenment. Without it, we are misguided ourselves and poor guides for others.  

Francis and Clare made what most would call the negative or disadvantage shimmer and shine by their delight in what the rest of us ordinarily oppose, deny, and fear: things like being insignificant, poor, outside systems of power and status, or weakness in any form. Francis generally referred to these conditions as minoritas. This is a different world than most of us choose to live in. We all seem invariably to want to join the majority and to be admired. Francis and Clare instead made a preemptive strike at both life and death, offering a voluntary assent to full reality in all its tragic wonder. They made a loving bow to the very things that defeat, scare, and embitter most of us, such as poverty, powerlessness, and being ridiculed.  

I personally think that honesty about ourselves and all of reality is the way that God makes grace totally free and universally available. We all find our lives eventually dragged into opposition, problems, “the negatives” of sin, failure, betrayal, gossip, fear, hurt, disease, etc., and especially the ultimate negation: death itself. Good spirituality should utterly prepare us for that instead of teaching us high-level denial or pretense.  

Needing a ladder to climb only appeals to our egotistical consciousness and our need to win or be right, which is not really holiness at all—although it has been a common counterfeit for holiness in much of Christian history. The Ten Commandments are about creating social order (a good thing), but the eight Beatitudes (Matthew 5:3–12) of Jesus are all about incorporating what seems like disorder (a negative), which promotes a much better and different level of consciousness.