Ježíš řekl: "Lidé nedávají nové víno do starých měchů, jinak kůže prasknou, víno se vylije a kůže se zničí. Naopak, nalévají nové víno do čerstvých měchů a obojí je zachováno."-Matouš 9:17 

Richard Rohr se na základě Ježíšova učení o důležitosti nových měchů zamýšlí nad tím, jak těžké je být skutečně otevřený něčemu novému:

Křesťané často hlásali evangelium, které se z velké části skládalo ze slov, postojů a vnitřních zážitků spásy. Lidé říkají, že jsou spaseni, že jsou "znovuzrozeni", nicméně jak skutečně poznáme, zda je někdo spasen? Následují skutečně Ježíše? Milují chudé? Jsou osvobozeni od svého ega? Jsou trpěliví tváří v tvář pronásledování? 

Nestačí mluvit o nějakém novém opojném víně, o nějakých nových myšlenkách. Tvrdím, že bez nových měchů vína - změněných institucí, systémů a struktur - nemůže být transformace hluboká ani trvalá. Jak napsala Dorothy Dayová svým nenapodobitelným stylem: "Potřebujeme svrhnout … tento prohnilý ... průmyslový kapitalistický systém, který plodí takové utrpení.". [1] Osobní "spásu" nelze oddělit od sociálních a systémových důsledků. 

Je jednodušší mluvit o víně bez měchů, mluvit o teoriích spásy bez jakéhokoli nového světového řádu. Bohužel křesťanství nemělo vždy pozitivní dopad na západní civilizaci a na národy, které kolonizovalo nebo evangelizovalo. Takzvané křesťanské národy jsou často nejvíce militaristické, chamtivé a nevěrné učiteli, ke kterému se hlásíme. Naše společnosti jsou stále častěji založeny ne na služebném vedení, které Ježíš modeloval, ale na běžném modelu nadvlády a kontroly, který produkuje rasismus, třídní a sexistický přístup, snahu o získání moci a příjmovou nerovnost. 

To neznamená, že naši předkové neměli víru, že naši prarodiče nebyli dobří lidé nebo že církev neudělala mnoho dobrého. Ale až na světlé výjimky jsme my křesťané nepřinesli radikální změny v kultuře nebo institucích, ani jsme nefungovali až tak odlišně. Křesťanství zformovalo několik úžasně osvobozených světců, proroků a mystiků. Ti se snažili vytvořit "nové měchy", ale často se sama církev bránila jejich výzvám ke strukturální reformě. Vezměme si například svatého Františka z Assisi, otce a zakladatele mé vlastní řeholní komunity. Hlavní linie katolicismu ho odsunula na okraj jako tak trochu fanatika nebo excentrika, což ilustruje fakt, že až do našeho současného papeže Františka žádný papež nikdy nepřijal jeho jméno. 

I dnes mnozí křesťané udržují Ježíše na zdánlivém piedestalu, uctívají karikaturu na kříži nebo slogan na nárazníku, zatímco se vyhýbají tomu, co Ježíš řekl a udělal. Stále říkáme: "Milujeme Ježíše," ale spíše jako boží postavu než jako někoho, koho bychom měli napodobovat. Zdá se, že čím více o Ježíši mluvíme, tím méně času máme na to, abychom dělali to, co řekl.  

Jesus said, “People do not put new wine into old wineskins; otherwise the skins burst, the wine spills out, and the skins are ruined. Rather, they pour new wine into fresh wineskins, and both are preserved.” —Matthew 9:17 

Drawing on Jesus’ teaching about the importance of new wineskins, Richard Rohr reflects on how difficult it is to be truly open to something new:  

Christians have often preached a gospel largely comprised of words, attitudes, and inner salvation experiences. People say they are saved, they are “born again,” yet how do we really know if someone is saved? Are they actually following Jesus? Do they love the poor? Are they free from their egos? Are they patient in the face of persecution? 

It’s not enough to talk about some kind of new inebriating wine, some new ideas. Without new wineskins—changed institutions, systems, and structures—I would argue that transformation cannot be deep or lasting. As Dorothy Day wrote in her inimitable style, “We need to overthrow … this rotten … industrial capitalist system which breeds such suffering.” [1] Personal “salvation” cannot be divorced from social and systemic implications. 

It’s easier to talk about the wine without the wineskins, to talk about salvation theories without any new world order. Unfortunately, Christianity has not always had a positive impact on Western civilization and the peoples it has colonized or evangelized. So-called Christian nations are often the most militaristic, greedy, and untrue to the teacher we claim to follow. Our societies are more often based not upon the servant leadership that Jesus modeled, but on the common domination and control model that produces racism, classism, sexism, power seeking, and income inequality. 

That’s not to say our ancestors didn’t have faith, that our grandparents weren’t good people, or that the church hasn’t done much good. But, with notable exceptions, we Christians didn’t produce radical change in culture or institutions or operate all that differently. Christianity has shaped some wonderfully liberated saints, prophets, and mystics. They tried to create some new wineskins, but often the church itself resisted their calls to structural reform. Take, for example, Saint Francis of Assisi, the father and founder of my own religious community. He was marginalized as a bit of a fanatic or eccentric by mainline Catholicism, as illustrated by no Pope ever taking his name until our present Pope Francis. 

Even today many Christians keep Jesus on a seeming pedestal, worshiping a caricature on a cross or a bumper-sticker slogan while avoiding what Jesus said and did. We keep saying, “We love Jesus,” but more as a God-figure than as someone to imitate. It seems the more we talk about Jesus, the less time we have to do what he said.