Ježíš se probudil, pokáral vítr a řekl moři: "Pokoj! Uklidni se!" Pak vítr ustal a nastal mrtvý klid. Řekl učedníkům: "Proč se bojíte? Cožpak ještě nemáte víru?"
-Marek 4,39-40

Episkopální biskupka Rev. Barbara Harris (1930-2020) nás vyzývá, abychom se spolehli na Kristův pokoj:   

Uprostřed nejistoty a rychlých změn, uprostřed osobních a institucionálních otřesů a uprostřed "bojů uvnitř a obav vně", které rozdělují lidi, rasy a národy, zoufale potřebujeme slyšet trochu dobré zprávy. A tento úryvek ze čtvrté kapitoly Markova evangelia, který vypráví o tom, jak Ježíš utišil bouři na Galilejském jezeře, je přesně takovou dobrou zprávou.  

Kdo z nás ... kdo z nás prožil tornádo, hurikán nebo dokonce prudkou bouři, by se nemohl nedojmout tímto vyprávěním o vyděšených učednících, kteří byli přesvědčeni, že se jejich loďka každou chvíli převrhne a oni budou smeteni do moře. A koho by neuchvátil obraz Ježíše, jak stojí na té křehké lodi a promlouvá k bouři: "Pokoj! Buď v klidu."... 

Co nepochopili a co nechápou mnozí ani dnes, je, že ačkoli můžeme ve chvílích stresu a tísně propadat panice, Bůh naši paniku nesdílí.  

Tento pocit paniky, který zachvátil učedníky u Galilejského jezera, je dnes v naší církvi a společnosti všudypřítomný. Když lidé propadají panice, mají tendenci jednat zoufale a nerozumně. Národy panikaří a jdou do války. Pak se snaží přimět Boha, aby jejich jednání schválil jako "svaté". V panice si lidé vybírají strany ve sporech a zaujímají iracionální stanoviska..... Jen málokdo, pokud vůbec někdo, řekne: "Pojďme, pojďme se společně domluvit."  

Harris spoléhá na Kristovu přítomnost a moudrost:  

Jestliže je Kristus středem našeho života, nemusíme se vrhat do iracionálního jednání, které často vede k nepraktickým řešením. "Pokoj! Buďte v klidu!" To mohou být naše hesla, když čekáme na vedení a směr Ducha svatého.  

Když plujeme po rozbouřeném moři života, náš svět se často zmítá v bouři na osobní, národní i globální úrovni. Ale nejenže je Kristus na lodi, Kristus jí velí - i když se zdá, že spí. "Ten, kdo bdí nad Izraelem, nedřímá ani nespí" (Žalm 121,3, Kniha společných modliteb). A jaká útěcha se skrývá v této prosté myšlence: "Jeho oko hledí na vrabce a já vím, že bdí nade mnou" [viz Mt 10,29]. 

Ježíš nás slyší, když voláme, ale odmítá vyskočit, když stiskneme tlačítko paniky. Bojíme se spoléhat na jeho přítomnost a spásnou moc. Ve spěchu a úzkosti máme tendenci spoléhat se na to, co můžeme vidět, spočítat, nahmatat a pocítit. Zapomínáme, že takové věci pominou. Potřebujeme, slovy starého chvalozpěvu, "stavět své naděje na věčných věcech a držet se neměnné Boží ruky". 

Jesus woke up, rebuked the wind, and said to the sea, “Peace! Be still!” Then the wind ceased and there was a dead calm. He said to the disciples, “Why are you afraid? Have you still no faith?”
—Mark 4:39–40 

Episcopal bishop Rev. Barbara Harris (1930–2020) invites us to rely on Christ’s peace:   

In the midst of uncertainty and swift transition, in the midst of personal and institutional upheaval, and amid the “fightings within and fears without” that separate peoples, races, and nations, we desperately need to hear a little good news. And this passage from the fourth chapter of Mark’s Gospel, which relates how Jesus calmed the storm on the Sea of Galilee, is exactly that: good news.  

Who among us … having lived through a tornado, hurricane, or even a violent thunderstorm, can fail to be moved by this account of the terror-stricken disciples, convinced that at any moment their boat would capsize and they would be swept away into the sea. And who could fail to be moved by the image of Jesus standing up in that frail vessel and speaking to the storm: “‘Peace! Be still.’”… 

What they did not understand, and what many today do not understand is that although we may panic in times of stress and distress, God does not share our panic.  

That sense of panic that gripped the disciples out there on the Sea of Galilee is pervasive in our church and in our society today. When people panic, they tend to act desperately and unreasonably. Nations panic and go to war. Then they try to get God to sanction their actions as “holy.” In panic, people choose up sides in controversies and take irrational stands…. Few, if any, say, “Come, let us reason together.”  

Harris relies on Christ’s presence and wisdom:  

If Christ is at the center of our lives, we don’t have to rush into irrational action that often leads to impractical solutions. “Peace! Be still!” These can be our watchwords as we wait for the guidance and direction of the Holy Spirit.  

Often as we sail over the tempestuous sea of life, our world is in storm on a personal, national, and global level. But not only is Christ on the ship, Christ is in command—even when he seems to be asleep. “He who keeps watch over Israel will neither slumber nor sleep” (Psalm 121:3, Book of Common Prayer). And what a comfort lies in the simple thought: “His eye is on the sparrow and I know he watches me” [see Matthew 10:29]. 

Jesus hears us when we call, but he refuses to jump when we push the panic button. We are afraid to rely on that presence and the saving power. In our haste and our anxiety, we tend to rely on what we can see, count, touch, and feel. We forget that such things will pass away. We need, in the words of the old hymn, to “build our hopes on things eternal and hold to God’s unchanging hand.”