Richard Rohr popisuje, jak psychologie a spiritualita potvrzují směr růstu. 

V různých schématech vývoje se psychologie a spiritualita krásně spojují, aby nám ukázaly, že náš růst někam směřuje. Trajektorie směřuje ke sjednocení: ke sjednocení s Bohem/realitou, se sebou samým (myslí, srdcem a tělem), s druhými a s vesmírem. Všichni se zřejmě shodují na tom, že počáteční úrovně našeho vědomí jsou dualistické, zatímco pozdější nebo hlubší úrovně jsou neduální a sjednocující. Jediným způsobem, jak se posunout z jednoho stupně do druhého, je v podstatě nějaká forma zranění, selhání nebo temnoty. Všichni se zřejmě shodují na tom, že musíme projít obdobím nevědomosti (což mi zní jako víra), abychom poznali na zralejší úrovni. [1]  

Ale když posloucháme zprávy nebo se rozhlížíme kolem sebe a ve svém vlastním nitru, nezdá se nám, že možná nikam nespějeme? Každý je na vlastní pěst, aby si našel a vytvořil svůj osobní smysl. Zdá se, že jsme všichni odsouzeni začínat od nuly, bez ramen, na kterých bychom mohli stát, což nám tento lidský úkol v našem relativně krátkém životě dost ztěžuje. V podstatě to nefunguje, zejména když jsme mladí a teprve začínáme. V naší postmoderní době jsme odmítli jakýkoli silný smysl pro společné dobro nebo nějakou Velkou tradici. Závisle tak opakujeme stejné vzorce, které produkují traumata, násilí, utrpení, citovou nezralost, nízkou sebeúctu a příliš předčasnou smrt.  

Aby naše spiritualita byla autentická, musíme věci prožívat zevnitř ven, nikoliv jen zvenčí dovnitř. V materialistické a silně přestimulované kultuře, v níž mnozí z nás žijí, máme tendenci nechat se definovat druhými, místo abychom čerpali ze své vlastní hluboké studny. (Prosím, neslyšte to v individualistickém smyslu; je to nakonec přesný opak - což je skutečně paradox). Cílem zralého náboženství je totiž pomoci nám zemřít dříve, než zemřeme: zemřít svému malému či pomíjivému já, abychom mohli objevit své Velké já. Všechna velká náboženství to tak či onak popisují: Je třeba se vzdát falešné a do značné míry vlastní identity, aby mohlo zazářit a odhalit se Pravé Já. Ježíš řekl: "Kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, a kdo ztratí svůj život pro mě, zachrání ho" (Lk 9,24) a "Nepadne-li pšeničné zrno do země a neodumře, zůstane jediným zrnem, ale odumře-li, přinese bohatou úrodu" (Jan 12,24). To je základní a zásadní obrácení. Dobré náboženství a dobrá psychologie se shodují.   

Naše kontemplativní praxe je "laboratoří", v níž se učíme umírat svým pomíjivým identitám, emocím a myšlenkám, abychom mohli přijmout vždy trvalé a dokonalé zrcadlení Božího pohledu. Zbytek našeho života se stává polem, na němž prožíváme tuto účast na Lásce, odrážíme pohled milosti na Druhého a pak nám zbývá spousta pro všechny ostatní kromě nás. [2]   

Richard Rohr describes how psychology and spirituality affirm the direction of growth. 

In the various schemas of development, psychology and spirituality come together beautifully to show us that our growth is going somewhere. The trajectory is toward union: union with God/Reality, with the self (mind, heart, and body), with others, and with the cosmos. All seem to agree that the beginning levels of our consciousness are dualistic, while the later or deeper levels are non-dual and unitive. The only way to move from stage to stage is basically by some form of wounding, failure, or darkness. All seem to agree that we have to go through a period of unknowing (which sounds like faith to me) to know at a more mature level. [1]  

But when we listen to the news or look around and within our own hearts, doesn’t it seem as if we might be going nowhere? Everyone is on their own to find and create their own personal meaning. It seems we’re all condemned to start at zero, with no shoulders to stand on, which makes the human task quite difficult in our relatively short lifetime. It basically doesn’t work, especially when we’re young and just getting started. In our postmodern age, we have rejected any strong sense of the common good or any Great Tradition. Thus, we are addictively repeating the same patterns that produce trauma, violence, suffering, emotional immaturity, low self-esteem, and far-too-premature deaths.  

For our spirituality to be authentic, we must experience things from the inside out instead of just the outside in. In the materialistic and highly overstimulated culture in which so many of us live, we tend to let others define us instead of drawing from our own deep well. (Please do not hear that in an individualistic way; it is finally the exact opposite—which is truly a paradox.) Indeed, the goal of mature religion is to help us die before we die: die to our small or passing self so we can discover our Big Self. All major religions describe this in one way or another: A false and largely self-constructed identity must be surrendered before the True Self can stand radiant and revealed. Jesus said, “Whoever would save their life shall lose it, and whoever shall lose their life for my sake will save it” (Luke 9:24), and “Unless a grain of wheat falls to the ground and dies, it remains a single grain, but if it dies, it shall yield a rich harvest” (John 12:24). This is basic and essential conversion. Good religion and good psychology agree.   

Our contemplative practice is a “laboratory” in which we learn to die to our passing identities, emotions, and thoughts so we can receive the always-permanent and perfect mirroring of the Divine gaze. The rest of our life becomes the field in which we live out this participation in Love, bouncing back the gaze of grace to the Other and then having plenty left over for all others besides. [2]