Otec Richard popisuje, jak můžeme růst v lásce k Bohu, k druhým i k sobě samým: 

Bůh, kterého Ježíš vtěluje a ztělesňuje, není vzdálený Bůh, kterého je třeba si udobřit. Ježíšův Bůh nesedí na nějakém trůnu a nevyžaduje uctívání a neshazuje blesky jako Zeus. Ježíš nikdy neřekl: "Klanějte se mi." Řekl: "Následujte mě." Žádá nás, abychom ho napodobovali na jeho vlastní cestě plného vtělení. K tomu nám dává dvě velká přikázání: (1) Miluj Boha celým svým srdcem, duší, myslí a silou a (2) miluj svého bližního jako sebe sama (Mk 12,28-31; Lk 10,25-28). V podobenství o milosrdném Samaritánovi (Lk 10,29-37) nám Ježíš ukazuje, že náš "bližní" zahrnuje i našeho "nepřítele". 

Jak tedy milujeme Boha? Zdá se, že mnozí z nás dospěli k závěru, že Boha milujeme tím, že navštěvujeme bohoslužby. Z nějakého důvodu si myslíme, že tím děláme Bohu radost, ale nejsem si jistý proč. Ježíš nikdy nemluvil o účasti na bohoslužbách, i když kostel může být pro začátek dobrou nádobou. Domnívám se, že naše neschopnost rozpoznat a milovat Boha v tom, co máme přímo před sebou, nám umožnila oddělit náboženství od našeho skutečného života. Je nedělní ráno a pak je skutečný život. 

Jediný způsob, jakým vím, jak kohokoli naučit milovat Boha, a jak se sám snažím milovat Boha, je milovat to, co miluje Bůh, což je všechno a všichni, včetně tebe a včetně mě! "Milujeme, protože Bůh nás první miloval" (1 Jan 4,19). "Milujeme-li se navzájem, Bůh zůstává v nás a Boží láska je v nás dovedena k dokonalosti" (1 Jan 4,12). Pak milujeme nekonečnou Boží láskou, která může vždy proudit skrze nás. Jsme schopni milovat lidi a věci pro ně samé a v nich samých - a ne pro to, co pro nás dělají. To vyžaduje práci i odevzdání se. Když se zbavíme sami sebe, dochází k pomalému, ale skutečnému rozšíření vědomí. Už nejsme ústředním vztažným bodem. Milujeme ve stále větších a větších kruzích, až nakonec můžeme dělat to, co dělal Ježíš: milovat a odpouštět i svým nepřátelům. 

Většina z nás nabyla dojmu, že musíme být naprosto nesobečtí, a když jsme toho nemohli dosáhnout, mnozí z nás to vzdali úplně. Jedno z nejužitečnějších učení Jana Dunse Scota říká, že křesťanská morálka ve své nejlepší podobě usiluje o "harmonii dobra". [1] Harmonizujeme a vyvažujeme nezbytnou péči o sebe s neustálým rozšiřováním za hranice sebe sama k lásce k druhým. To je geniální! Je to jednoduché a elegantní zároveň, ukazuje nám to jak milovat bližního jako sebe sama. Představovat si tuto harmonii a pracovat na ní nás chrání před hledáním nemožných, soukromých a hrdinských ideálů. Nyní je možnost lásky potenciálně přímo před námi a vždy konkrétní. Láska již není teorií ani heroickým ideálem. Láska je hledání dobra pro co nejvíce lidí.  

Father Richard describes how we can grow in our love for God, others, and ourselves: 

The God Jesus incarnates and embodies is not a distant God that must be placated. Jesus’ God is not sitting on some throne demanding worship and throwing down thunderbolts like Zeus. Jesus never said, “Worship me.” He said, “Follow me.” He asks us to imitate him in his own journey of full incarnation. To do so, he gives us the two great commandments: (1) Love God with your whole heart, soul, mind, and strength; and (2) Love your neighbor as yourself (Mark 12:28–31; Luke 10:25–28). In the parable of the Good Samaritan (Luke 10:29–37), Jesus shows us that our “neighbor” even includes our “enemy.” 

So how do we love God? Many of us seem to have concluded that we love God by attending church services. For some reason, we think that makes God happy, but I’m not sure why. Jesus never talked about attending services, although church can be a good container to begin with. I believe our inability to recognize and love God in what is right in front of us has allowed us to separate religion from our actual lives. There is Sunday morning, and then there is real life. 

The only way I know how to teach anyone to love God, and how I myself seek to love God, is to love what God loves, which is everything and everyone, including you and including me! “We love because God first loved us” (1 John 4:19). “If we love one another, God remains in us, and God’s love is brought to perfection in us” (1 John 4:12). Then we love with God’s infinite love that can always flow through us. We’re able to love people and things for themselves and in themselves—and not for what they do for us. That takes both work and surrender. As we get ourselves out of the way, there is a slow but real expansion of consciousness. We’re not the central reference point anymore. We love in greater and greater circles until we can finally do what Jesus did: love and forgive even our enemies. 

Most of us were given the impression that we had to be totally selfless, and when we couldn’t achieve that, many of us gave up altogether. One of John Duns Scotus’ most helpful teachings is that Christian morality at its best seeks “a harmony of goodness.” [1] We harmonize and balance necessary self-care with a constant expansion beyond ourselves to loving others. This is brilliant! It’s both simple and elegant, showing us how to love our neighbor as our self. Imagining and working toward this harmony keeps us from seeking impossible, private, and heroic ideals. Now the possibility of love is potentially right in front of us and always concrete. Love is no longer a theory or a heroic ideal. Love is seeking the good of as many as possible.