Otec Richard se zamýšlí nad tím, jak může přítomnost Ducha proměnit naše životy a instituce:  

Bez vědomého života v proudu Ducha - skrze nás, v nás a pro nás - a to jsou tři pohyby - si myslím, že modlitba se může stát pouze funkční. Pokud však žijeme v tomto proudění, může se modlitba stát zkušeností mystického společenství. Není třeba řešit žádný problém; jde jen o to, těšit se z toho, co je, naučit se to zakoušet, naučit se to přijímat, naučit se v tom vidět Boha a vědět, že toto teď - ať už je to cokoli - stačí.  

Když tento tok chybí, církev se stává příliš problémovou a praktickou. Svátosti bez Ducha se stávají strategickými. Stávají se něčím, co cítíme jako povinnost navštěvovat nebo k čemu musíme patřit, abychom se dostali do nebe. Církev se stává záležitostí placení poplatků za pojištění proti požáru. Ve skutečnosti tam nechceme být, ale jedeme s vámi pro případ, že by to celé bylo náhodou pravda. Vím, že je možná šokující to říkat a slyšet, ale tento druh církve si zaslouží smrt.Nemá žádný život, nemá žádnou budoucnost. Není z Ducha. Je to právě blokování Ducha, ale maskuje se to, jako by to bylo duchovní.  

Mimo Ducha se čtení Bible také může stát pouhou municí pro ego. Bez Ducha nevede studium Bible k božské intimitě a sjednocení; spíše může vést k soběstačnosti a potvrzení toho, proč máme pravdu. Místo toho, aby nás vedlo k Bohu, stává se pro nás způsobem, jak chránit sami sebe a soudit a snižovat ostatní lidi. Když však čteme Písmo uvnitř energie a proudu Ducha, samotné příběhy odhalují tisíce potvrzení právě tohoto vzorce - lidé, kteří proudu dovolují, lidé, kteří se mu brání a odporují, a někdy se jím nakonec nechají strhnout. Stávají se pro nás vzorem, že nechat se unášet proudem Ducha vede k novému životu.  

Mimo Ducha se autorita stává nadvládou. Uvnitř Ducha se autorita stává službou. Mimo Ducha se politika stává kontrolou. Uvnitř Ducha je vůdcovství něco, o čem víme, že nám bylo dáno, abychom to nabízeli druhým: ne autorita nad lidmi, ale autorita vyvolat v nich Boží přítomnost, aby mohli být ve stejném proudu a těšit se ze stejné svobody. 

Myslím si, že nejjednodušší způsob, jak rozeznat přítomnost Ducha, je hledat tam, kde je jednota, kde dochází k pohybu směrem ke smíření, kde se dva stávají jedním, kde se nepřátelé stávají přáteli. Já Ducha nemá potřebu považovat se za lepšího než kdokoli jiný. Prostě žijeme s energií a živostí, kterou Pavel nazývá ovocem Ducha: "láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, štědrost, věrnost, mírnost a sebeovládání" (Galatským 5,22-23). Naším úkolem je jednoduše zůstat uvnitř proudu Ducha, kterým je láska.  

Father Richard reflects on how the Spirit’s presence can transform our lives and institutions:  

Without a conscious living in the flow of the Spirit—through us, within us, and for us—and those are the three movements—I think prayer can become merely functional. But if we live within that flow, prayer can become an experience of mystical communion. There is no problem to be solved; it’s simply enjoying what is, learning how to taste it, learning how to receive it, learning how to see God in it, and knowing that this now—whatever it is—is enough.    

When that flow is not there, church becomes overly problem-solving and practical. Sacraments without the Spirit become strategic. They become something we feel obligated to attend or belong to in order to go to heaven. Church becomes about paying fire insurance dues. We don’t really want to be there, but we go along for the ride in case the whole thing just happens to be true. I know this might be shocking to say and hear, but this kind of church deserves to die. There’s no life to it; there’s no future to it. It is not of the Spirit. It is precisely a blocking of the Spirit, but it’s disguised as if it’s spiritual.    

Outside of the Spirit, reading the Bible can also become nothing more than ego ammunition. Without the Spirit, Bible study does not lead to divine intimacy and union; rather, it can lead to self-sufficiency and confirmation about why we’re right. Instead of leading us to God, it becomes a way for us to protect ourselves and to judge and diminish other people. But when we read the scriptures inside of the energy and flow of the Spirit, the stories themselves reveal a thousand confirmations of that very pattern—people allowing the flow, people resisting and opposing the flow, and sometimes, finally being swept up by it. They become models for us that allowing the flow of the Spirit leads to new life.  

Outside of the Spirit, authority becomes domination. Inside of the Spirit, authority becomes service. Outside of the Spirit, politics becomes control. Inside of the Spirit, leadership is something we know is given to us to offer to others: not authority over people but authority to call forth the presence of God within so they can be in the same flow and enjoy the same freedom. 

I think the simplest way to discern the presence of the Spirit is to look for where there is unity, where there’s movement toward reconciliation, for two becoming one, for enemies becoming friends. The Spirit self has no need to think of itself as better than anyone. We just live with an energy and aliveness that Paul called the fruit of the Spirit: “love, joy, peace, patience, kindness, generosity, faithfulness, gentleness, and self-control” (Galatians 5:22–23). Our job is simply to stay inside the flow of the Spirit which is love.