Otec Richard popisuje počátky služby Františka z Assisi a jeho vztah k přírodě:  

František se vydává na cestu nadšený, protože ví, že jeho povoláním je být kontemplativcem, trávit čas v přírodě v samotě a modlitbě, abýt v aktivní službě a hlásat lidem to, co zažil. Cestou spatří strom plný ptáků. Přiblíží se ke stromu a ptáci neodlétají, a tak s nimi začne mluvit. O tomto prvním kázání, které není určeno lidem, ale zvířatům, ptákům, máme několik zpráv. Možná to bylo zromantizováno, ale příběh je takový, že zůstali a poslouchali ho. Na konci kázání říká: "Teď odejděte, protože jsem vám řekl, kdo jste."  

Po zbytek života je František ve vztahu s různými zvířaty, ptáky, rybami, stromy a květinami. Těmto tvorům vždy říká: "Uvědomujete si, že svou existencí, jste vnitřně vzdáváte slávu Bohu? Tak prostě buďte tím, kým jste. Každé zvíře, každá stvořená bytost má něco jedinečného na práci. Každý z vás, dělejte svou věc; a tím, že ji děláte, vzdáváte slávu Bohu!". Měl by radost z toho, že všechno dělá svou věc. To je vzájemné zrcadlení a myslím, že mu to umožnilo dělat si to své. Uvědomoval si, že právě tím, že je František, v celé své svobodě a radosti, také vzdává slávu Bohu. Nedělá mu problém být sám, protože zrcadla jsou všude.  

Jediný důvod, proč mohu s jistou důvěrou mluvit o Františkově vztahu k přírodě, je ten, že jsem to upřímně zažil na svých postních rekolekcích v poušti. Vím, že to může znít fantaskně, ale všechno se stává zrcadlem - ať už tvar skal nebo jejich barva. Na konci pěti týdnů jsem nasbíral celou hromadu kamenů, protože vždycky něco pojmenovávaly o mně, a já ani nevěděl, co to bylo. Chci jen říct, že celý svět ožívá: každý druh kaktusu, každý druh stromu nebo mrtvé větve, východ a západ slunce, různé druhy ptáků. Ocitám se uprostřed vesmíru, do kterého patřím.  

Toto poselství opakuje David Whyte ve své básni "Slunce". Otec Richard se s vámi podělí o úryvek:  

... Chci kráčet  
životem  
ohromen a nechápavý  
s díky....  

Chci vědět,  
když se skloním k liliím  
u vody  
a ucítím jejich malý a  
dokonalý odraz  
na své tváři....    

Chci vědět,  
co jsem  
a s čím jsem  
spojen tím, že miluji  
tento svět  
jako já....  

Chci být nalezen láskou,  
... Chci ožít  
ve svatosti  
této sounáležitosti. [1]  

Father Richard describes Francis of Assisi’s early days of ministry and how he related to nature:   

Francis sets out on the road, excited because he knows his vocation is to be a contemplative, spending time in nature in solitude and prayer, and to be in active ministry and to preach to people what he’s experienced. Along the way, he sees a tree filled with birds. He approaches the tree and the birds don’t fly away, so he starts talking to them. We have several accounts of this first sermon which is not to human beings but to animals, to birds. Maybe it’s been romanticized, but the story is that they stayed and listened to him. At the end of the sermon he says, now go off, because I’ve told you who you are.   

For the rest of his life, Francis is in relationship with a variety of animals, birds, fish, trees, and flowers. He always tells these creatures, “Do you realize that by your very existence, you are inherently giving glory to God? So just be who you are. Every animal, every created being has a unique thing to do. Each of you, do your thing; and in that doing, you are giving glory to God!” He would take delight in everything doing its thing. This is a mutual mirroring and I think it allowed him to do his own thing. He realized that just by being Francis, in all his freedom and joy, he also was giving glory to God. He has no trouble being alone because mirrors are everywhere.    

The only reason I can talk about Francis’ relationship with nature with some confidence is because it’s honestly what I have experienced on my Lenten retreats in the desert. I know it may sound fanciful, but everything becomes a mirror—whether the shape of rocks or the color. I’d collect a whole pile of rocks by the end of the five weeks because they were always naming something about me, and I didn’t even know what it was. All I’m saying is the whole world comes to life: every kind of cactus, every kind of tree or dead branch, the sunrise, the sunset, the different kinds of birds. I find myself in the middle of a universe of belonging.     

David Whyte echoes this message in his poem “The Sun.” Father Richard shares an excerpt:   

… I want to walk   
through life   
amazed and inarticulate   
with thanks….  

I want to know   
when I lean down to the lilies   
by the water   
and feel their small and   
perfect reflection   
on my face….       

I want to know   
what I am   
and what I am    
involved with by loving   
this world   
as I do….  

I want to be found by love,   
… I want to come alive   
in the holiness   
of that belonging. [1]