Otec Richard popisuje, jak může být kontemplativní čtení poezie posvátnou praxí: 

Velké umění a velký mýtus se v nás snaží vyvolat prozření. Chtějí nám dát přirozený a originální smysl pro posvátno. Nutí nás pokleknout a políbit zem. Robert Frost řekl: "Báseň začíná knedlíkem v krku; steskem po domově nebo steskem po lásce". [1] Pokud v nás báseň nevyvolává knedlík v krku, je to skutečně velká poezie? Můj konečný teologický závěr je, že svět je jen jeden a že je celý posvátný. Musíme však být připraveni vědět, co říkáme, když to říkáme. Řekneme-li příliš lehkovážně, že stromy jsou posvátné spolu s naším psem, přítelem a růžemi, pak tomu ve skutečnosti nevěříme. Abychom se setkali s posvátnem, musíme nejprve zažít "knedlík v krku". Posvátné je něco, co vzbuzuje úctu a úžas, něco, co nás rozpláče, něco, co nám způsobí knedlík v krku. S posvátným se musíme nejprve setkat v konkrétním a pokleknout před ním tam, protože nemůžeme začít s univerzálním.  

Básníci jsou mistry konkrétního. Nejprve nás vtáhnou do jediné podobnosti mezi zvířetem, předmětem v přírodě nebo událostí, než nás šokují nepodobností. Pak nás v něm nechají, abychom si spojili konkrétní a univerzální. Když se nám toto spojení podaří, je tu náhle velký významový skok, pochopení, že jde o jeden svět. Samotné slovo "metafora", které pochází ze dvou řeckých slov, znamená "přenášet napříč". Dobrá metafora nás přenáší na druhou stranu, a my ani nevíme, jak k tomu došlo. Zde je několik veršů z básně Mary Oliverové "Zkoušeli jste někdy vstoupit do dlouhých černých větví":  

Při čtení takové poezie se musíme uvolnit a musíme na to mít čas. Pokud čteme báseň příliš rychle, mezi dvěma naléhavými schůzkami nebo jinými uspěchanými prostory, pravděpodobně ji nepochopíme, protože nemáme čas se uvolnit. Ke čtení poezie do větší hloubky potřebujeme klid, samotu a otevřený prostor. Teprve pak básně působí svým kouzlem.  

Father Richard describes how reading poetry contemplatively can be a sacred practice: 

Great art and great myth try to evoke an epiphany in us. They want to give us an inherent and original sense of the holy. They make us want to kneel and kiss the ground. Robert Frost said, “A poem begins with a lump in the throat; a home-sickness or a love-sickness.” [1] If a poem doesn’t give us a lump in the throat, is it really great poetry? My final theological conclusion is that there’s only one world and that it’s all sacred. However, we have to be prepared to know what we’re saying when we say that. If we say too glibly that the trees are sacred, along with our dog, a friend, and the roses, then we don’t really believe it. We first need to experience “a lump in the throat” to have encountered the sacred. The sacred is something that inspires awe and wonder, something that makes us cry, something that gives us the lump in the throat. We must first encounter the sacred in the concrete and kneel before it there, because we can’t start with the universal.  

Poets are masters of the concrete. They first pull us into a single similarity between an animal, an object in nature, or an event, before they shock us with the dissimilarity. Then, they leave us there to make the connection between the concrete and the universal. When we make that connection, there’s suddenly a great leap of meaning, an understanding that it’s one world. The very word “metaphor,” which comes from two Greek words, means to “carry across.” A good metaphor carries us across, and we don’t even know how it’s occurred. Here are a few lines from Mary Oliver’s poem “Have You Ever Tried to Enter the Long Black Branches”:  

When reading poetry like this, we have to release ourselves and we have to have time to do it. If we’re reading a poem too quickly, between two urgent meetings or other hurried spaces, we probably won’t get it, because we don’t have time to release ourselves. We need quiet, solitude, and open space to read poetry at greater depth. Then and only then do poems work their magic.