Moji víru drží pohromadě úžas - každý vzdorný závazek k přítomnosti a pozornosti.
-Cole Arthur Riley, Tady to tělo

Spisovatel a liturgista Cole Arthur Riley popisuje úžas jako duchovní praxi:

Myslím si, že úcta je cvičení, je to konání i bytí. Je to duchovní sval našeho lidství, který můžeme uchránit před atrofií, jen když ho budeme cvičit ze zvyku. Sedím na mýtině za [mým domem] a poslouchám zpěv vlaštovek stodolových, který se mísí se zvukem projíždějících aut. Pozoruji proud mléka v mém čaji a malé lístky tančící volně ze svého sáčku. Zdržuji se v zrcadle a neodvracím zrak. Sleduji stíny objímající mé rty a neodvracím zrak. Úcta není čočka, skrze kterou vidíme svět, ale naše jediná cesta k vidění. Jakákoli jiná čočka není čočka, ale závoj. A já jsem došel k přesvědčení, že naše nazírání - vidět závoje tohoto světa znovu a znovu odhrnuté, byť jen na okamžik - je nemalou formou spásy.

Když mluvím o úžasu, mám na mysli praxi nazírání na krásno. Vidět to majestátní - zasněžené vrcholky Himálaje, slunce zapadající na moři - ale také to dokonale všední - tu mýdlovou bublinu odrážející se ve vaší kuchyni, zoxidovaný podklad té nerezové pánve. Více než o velkolepé krásy našeho života jde o to, abychom byli schopni věnovat pozornost všednosti. Dalo by se říct, že najít krásu v obyčejnosti je hlubší úkol než vystoupat na vrchol hory....

Setkat se se svatým v obyčejnosti znamená najít Boha v liminálním prostoru - v místech, kde bychom ho mohli podvědomě vyloučit, včetně smyslových momentů, které jsou často nečitelně duchovní. [1]

Arthur Riley popisuje, jak úžas zvyšuje naši schopnost milovat sebe, bližního i cizince:

Údiv zahrnuje schopnost obdivovat lidstvo, dokonce i to vlastní. Umožňuje nám odhodit nebezpečné přesvědčení, že věci hodné úžasu se mohou nacházet pouze na výletech do přírody a vyhlídkách. To nás může odvádět od krásy, která námi denně proudí. Každá vteřina, kterou nás naše orgány a kosti udržují při životě, je totiž zázrak. Když se tyto kosti hojí, když se naše rány zacelují, je to naše výzva k obdivu našich těl - jejich regenerace, jejich stability nebo křehkosti. Tím roste náš smysl pro důstojnost. Umět žasnout nad tváří bližního se stejnou úctou, jakou chováme k vrcholku hory, nad lomem slunečního světla - tento způsob vidění je to, co nás ochrání před vzájemným ničením....

Úžas vyžaduje, aby člověk nezapomínal na sebe, ale aby se cítil tak ostře, že se mu vyjeví jeho propojenost s každou stvořenou věcí. V posvátném úžasu jsme součástí příběhu. [2]  

My faith is held together by wonder—by every defiant commitment to presence and paying attention.
—Cole Arthur Riley, This Here Flesh

Writer and liturgist Cole Arthur Riley describes awe as a spiritual practice:

I think awe is an exercise, both a doing and a being. It is a spiritual muscle of our humanity that we can only keep from atrophying if we exercise it habitually. I sit in the clearing behind [my home] listening to the song of the barn swallows mix with the sound of cars speeding by. I watch the milk current through my tea and the little leaves dance free from their pouch. I linger in the mirror and I don’t look away. I trace the shadows hugging my lips and I don’t look away. Awe is not a lens through which to see the world but our sole path to seeing. Any other lens is not a lens but a veil. And I’ve come to believe that our beholding—seeing the veils of this world peeled back again and again, if only for a moment—is no small form of salvation.

When I speak of wonder, I mean the practice of beholding the beautiful. Beholding the majestic—the snow-capped Himalayas, the sun setting on the sea—but also the perfectly mundane—that soap bubble reflecting your kitchen, the oxidized underbelly of that stainless steel pan. More than the grand beauties of our lives, wonder is about having the presence to pay attention to the commonplace. It could be said that to find beauty in the ordinary is a deeper exercise than climbing to the mountaintop….

To encounter the holy in the ordinary is to find God in the liminal—in spaces where we might subconsciously exclude it, including the sensory moments that are often illegibly spiritual. [1]

Arthur Riley describes how wonder increases our capacity to love ourselves, our neighbor, and the stranger:

Wonder includes the capacity to be in awe of humanity, even your own. It allows us to jettison the dangerous belief that things worthy of wonder can only be located on nature hikes and scenic overlooks. This can distract us from the beauty flowing through us daily. For every second that our organs and bones sustain us is a miracle. When those bones heal, when our wounds scab over, this is our call to marvel at our bodies—their regeneration, their stability or frailty. This grows our sense of dignity. To be able to marvel at the face of our neighbor with the same awe we have for the mountaintop, the sunlight refracting—this manner of vision is what will keep us from destroying each other….

Wonder requires a person not to forget themselves but to feel themselves so acutely that their connectedness to every created thing comes into focus. In sacred awe, we are a part of the story. [2]