Margaret Swedishová, obhájkyně ekologické celistvosti, věří, že naše doba planetární krize nás vybízí k hlubší a expanzivnější víře:

Blížíme se ke konci světa, nebo alespoň ke konci světa. Jak skončí, bude do značné míry záležet na nás. Máme před sebou mnoho možností, ale ne tuto, že svět, který známe, končí. To, co nám bylo důvěrně známé jako rámec, v němž jsme žili své životy po velmi dlouhou dobu, končí....

Je na nás, abychom rozšířili svou zkušenost víry tak, aby zahrnovala celou realitu naší svízelné situace a aby se stala podkladem pro rozhodnutí, která budeme od této chvíle činit. To je to, co Ježíš udělal - postavil se svému světu plně a upřímně, nevyhýbal se utrpení ani znepokojivým požadavkům, které na něj bude klást. Nyní potřebujeme víru, která nám pomůže čelit tomuto světu, který jsme si vytvořili ... a pomůže nám najít cestu skrze něj i mimo něj....

Protože se nám to všechno může zdát skličující a děsivé, hledáme také zkušenost s Bohem, vztah, který je dostatečně velký - a dostatečně blízký , aby dokázal čelit dezorientaci, závrati a pocitu vytěsnění, které pociťujeme..... Hledáme ... místo pro zkušenost s Božstvím v něm, nový pocit našeho skutečného domova, našeho cenného místa ve vesmíru a na této planetě, duchovní prostor dostatečně velký, aby pojal všechny naše obavy a naděje, naše otázky a zmatení....

Potřebujeme smysl pro Boha, který nás nevyzývá ke zmenšování, k ústupu do osobních hříchů s očekáváním nějaké spásy mimo a mimo toto větší drama naší země a vesmíru. Potřebujeme smysl pro Boha, který se tohoto dramatu chopí naplno, s naléhavostí, vášní a láskou, jako to učinil Bůh zjevený v Ježíši Kristu. [1]

Sdílení rituálů a příběhů naší víry nás může posílit a vyživit:

Naše víra nabízí vhled do cesty vpřed, vizi, která nám může pomoci vycítit cestu k novému světu, který musíme vytvořit. Nesaháme do jejích hlubin pro něco duchovně nadřazeného, ne pro svatější způsob života než ostatní.... Zřeknutí se, prostota, sdílení společných věcí, sestupná mobilita, to už nejsou jen obdivuhodné vlastnosti duchovně moudrých a pokročilých, staly se nutností pro budoucí život.

Jakými lidskými bytostmi se staneme? Až přijmeme tuto obtížnou pasáž našeho pozemského příběhu, budou tyto společné příběhy a rituály [víry] důležité pro vyjádření našich obav a nadějí, našeho smyslu pro cíl, našich vizí nového světa, pro uzdravení, regeneraci, naději po "konci světa". Nabízejí nám místo, kde můžeme čerpat sílu, budovat společenství a nacházet oporu na dlouhou dobu při nezbytných proměnách. Nepřenášejí nás mimo víru, ale hlouběji do ní. [2]

Margaret Swedish, an advocate for ecological wholeness, believes our time of planetary crisis invites us to a deeper, more expansive faith:

We are coming to the end of the world, or at least to the end of a world. How it ends will be very much up to us. We have many choices in front of us, but not this one—that the world we know is ending. What has been familiar to us as a framework in which we have lived our lives for a very long time is ending….

It is incumbent upon us to expand our experience of faith to embrace the full reality of our predicament and to inform the decisions we make from here on out. This is what Jesus did—face his world fully and honestly, not shying away from the suffering or the disquieting demands that it would make on him. We need a faith now that can help us face this world that we have made … and help us find a way through and beyond it.…

Because all of this can appear daunting and terrifying, we also search for an experience of God, a relationship, that is both large enough—and intimate enough—to counter the disorientation, dizziness, and sense of displacement we feel…. We seek … a place for an experience of the Divine within it, a new sense of our true home, of our cherished place in the cosmos and on this planet, a spiritual space large enough to contain all of our fears and our hopes, our questions and our bewilderment….

We need a sense of God that does not invite us to grow smaller, to retreat into personal sins with the expectation of some salvation apart from and outside this larger drama of our earth and cosmos. We need a sense of God that embraces that drama fully, with urgency, with passion, with love, as did the God revealed in Jesus Christ. [1]

Sharing our faith rituals and stories can strengthen and nourish us:

Our faith offers an insight into the way forward, a vision that can help us feel our way toward the new world we must create. We reach into its depths not for something spiritually superior, not for a holier way of life than others.… Relinquishment, simplicity, sharing things in common, becoming downwardly mobile, these things are no longer just admirable traits for the spiritually wise and advanced, they have become necessities for the future of life.

What kind of human beings will we become? As we embrace this difficult passage in our earth story, these shared stories and rituals [of faith] will be important to expressing our fears and hopes, our sense of purpose, our visions for a new world, for healing, regeneration, hope beyond the “end of the world.” They offer us a place to draw strength, build community, and find sustenance for the long haul as we make the necessary transformations. We are not carried outside faith, but deeper into it. [2]