Františkánský autor Ilia Delio chápe Ježíše jako "tvůrce celku", který shromažďuje a uzdravuje oddělené a zraněné části jednotlivců a společenství:

Evangelium začíná slovem metanoia, "činit pokání", což naznačuje výzvu k úplné změně života jednotlivce i společnosti. Tato změna není jednorázovou událostí, ale trvalou novostí života. Křesťanství ... je dynamičtější než klasická hierarchická pyramida s Bohem na vrcholu, člověkem uprostřed a rostlinami a živočichy pod ním. V novém křesťanském řádu nejde o stálost místa v hierarchii, ale o inkluzivitu v rámci celého pojetí řádu jako takového, holarchie [soustava "holonů" neboli částí, které také tvoří celek, například semeno]. Ježíšova důvěrná zkušenost s Bohem a jeho sebeidentifikace s Otcem ("Otec a já jsme jedno" [Jan 10,30]) ho uschopňují jednat ve jménu lásky tím, že uzdravuje a smiřuje vše, co je v lidských osobách nemilované. Shromažďuje to, co je rozptýlené, uzdravuje nemocné, jí s hříšníky, mluví se ženami, stoluje s celníky a pohany, jedná s každým člověkem jako s člověkem povolaným k větší celistvosti. Příběh o Ježíšově setkání se Samaritánkou (Jan 4,4-26) ukazuje nové náboženské vědomí, které v tomto muži z Galileje propuká….

Při setkání se ženou u studny Ježíš porušil tři židovské zvyklosti: za prvé, oslovil ženu; za druhé, byla to Samaritánka, tedy skupina, kterou Židé tradičně opovrhovali; a za třetí, požádal ji, aby mu přinesla napít vody, což by ho učinilo obřadně nečistým, kdyby použil její pohár nebo nádobu. To ženu u studny šokovalo. Ježíš však žil v nespoutané lásce, vnitřně osvobozený od zákonů a zvyků, které bránily celistvosti a společenství.

Ježíš dává přednost tomu, co Delio nazývá "láskou, která činí celistvým" a uzdravuje skrze stále větší jednotu mezi Bohem, lidmi a stvořením:

Ježíš byl "celistvcem", který spojuje ty, kdo byli rozděleni, odděleni nebo vynecháni z celku. Inicioval nový způsob "katolicity", shromažďování osob v lásce. Na konci svého života se modlil: "Aby všichni byli jedno, jako ty a já jsme jedno - jako ty jsi ve mně, Otče, a já jsem v tobě. A kéž jsou v nás, aby svět uvěřil, že jsi mě poslal" (Jan 17,21). Shromáždil to, co bylo rozděleno, a postavil se systémům, které snižovaly, marginalizovaly nebo vylučovaly lidské osoby. Nevyzýval druhé argumenty nebo útoky, ale vycházel z hlubokého středu lásky. Ježíš řekl: "Neodporujte zlému člověku. Uhodí-li tě někdo do pravé tváře, nastav mu i druhou" (Mt 5,39). Víra v Krista by nás měla pohánět k tomu, abychom byli milující a svobodní, abychom vytvářeli nové celky, a tím vytvářeli novou budoucnost pro lidskou osobu, pro společnost a pro celé pozemské společenství.

Franciscan author Ilia Delio understands Jesus as a “wholemaker” who gathers and heals disconnected and wounded parts of individuals and communities:

The Gospels open with the word metanoia, “repent,” indicating a summons to a complete change of life for both the individual and society. This change is not a single event but a permanent newness of life. Christianity … is more dynamic than the classical hierarchic pyramid with God at the top, humans in the middle, and plant and animal life below. The new Christian order is not about fixity of place in the hierarchy but inclusiveness within the whole concept of order itself, a holarchy [a system of “holons,” or parts that also make up a whole, such as a seed]. Jesus’ intimate experience of God and his self-identity with the Father (“The Father and I are one,” [John 10:30]) empower him to act in the name of love by healing and reconciling all that is unloved in human persons. He gathers what is scattered, healing the sick, eating with sinners, speaking with women, dining with tax collectors and Gentiles, dealing with each person as one called into greater wholeness. The story of Jesus’ encounter with the Samaritan woman (John 4:4–26) shows the new religious consciousness that erupts in this man from Galilee….

In his encounter with the woman at the well, Jesus broke three Jewish customs: first, he spoke to a woman; second, she was a Samaritan woman, a group the Jews traditionally despised; and third, he asked her to get him a drink of water, which would have made him ceremonially unclean from using her cup or jar. This shocked the woman at the well. But Jesus lived in unrestrained love, inwardly free from laws and customs that hindered wholeness and community.

Jesus prioritizes what Delio calls a “love that makes whole” and heals through an ever-greater unity between God, people, and creation:

Jesus was a “wholemaker,” bringing together those who were divided, separated, or left out of the whole. He initiated a new way of “catholicity,” a gathering together of persons in love. At the end of his life he prayed: “That they will all be one, just as you and I are one—as you are in me, Father, and I am in you. And may they be in us so that the world will believe you sent me” (John 17:21). He gathered together what was divided and confronted systems that diminished, marginalized, or excluded human persons. He challenged others not by argument or attack but out of a deep center of love. Jesus said, “Do not resist an evil person. If someone strikes you on the right cheek, turn to him the other also” (Matthew 5:39). Faith in Christ should move us to be loving and free, to create new wholes, and in doing so, to create a new future for the human person, for society, and for the whole earthly community.