Souzakladatelka sítě Divoké církve Victoria Loorz představuje "chodce po okraji", kteří se spojují napříč náboženskými tradicemi: 

Moje osobní spiritualita má kořeny v Kristově tradici - tento termín upřednostňuji před křesťanským, což je označení, které se mi v dnešní době těžko polyká. Spíše se považuji za "chodce po okraji", který putuje po lemech Kristovy tradice. Stojím na vnitřním okraji tradice, která mnoha lidem, včetně mě, přinesla hlubokou bolest a mnoha lidem, včetně mě, také hlubokou radost a smysl..... Tento termín, chodec po okraji, jsem převzal od spisovatele přírody Terryho Tempesta Williamse. [1] V Encyklopedii náboženství a přírody je její chůze po hraně popsána jako putování "úzkým prostorem mezi náboženskou tradicí, které připisuje zásluhu na tom, že 'ukovala její duši', a jejími přímými a velmi osobními zážitky v přírodě, které jí odhalily vlastní pravdu". [2]  

Možná jste také chodcem po okraji. Chodci po okraji zaujímají tenký prostor a jsou z definice trochu osamělí. Většina lidí obývá rozsáhlé prostory po obou stranách hran. Ale ti z nás, kteří jsou povoláni k prahům - hranám mezi nimi - žijí v tomto tenkém prostoru a poznávají se navzájem, když se potkají. Hrany mezi biosystémy se nazývají ekotony. Tyto prahy obvykle obsahují největší biologickou rozmanitost, a proto jsou nejodolnější....  

Brzy nastane doba, kdy okraje, které obýváme, začnou nově definovat střed. A my se budeme muset opírat jeden o druhého a učit se od sebe navzájem, protože se společně zapojíme do práce na tomto předefinování. Každý z nás se vyznačuje svým jedinečným nadáním, komunitami vlivu a určitým bioregionem. Nemůžeme se však chovat jako sila. Čím rozmanitější jsou naše vztahy, tím odolněji dokážeme držet své vlastní individuální okraje.  

Loorz nám připomíná, že mystici stojí na okrajích:  

Každé náboženství má okraj, kde žijí mystici. Jednou jsem se zúčastnil konference pořádané Edem Bastianem, buddhistickým mystikem, jehož povolání je definováno hlubokou úctou k mezináboženské spiritualitě a její podporou. Shromáždil duchovní vůdce z různých tradic, aby se zamysleli nad tím, co máme nejvíce společného: žijeme na stejné planetě....  

Hovořili jsme o tom, jak by nás naše tradice víry mohly spojit se skutečnou půdou, vodou a tvory Země. A jak by toto spojení mohlo být duchovním základem pro environmentální hnutí. Nejvíce si pamatuji zlatou nit mystického spojení s božskou přítomností, kterou jsme všichni vyjadřovali ve vztahu k přírodě. Dokonce i v naší různorodosti jsme všichni cítili, že máme více společného s druhými - s krajními chodci z jiných tradic - než s lidmi pevněji usazenými ve středu naší vlastní víry….

Vždycky existovali lidé, kteří chodili po okraji: ti, kteří se neřídili statusem quo, kteří nespolkli verzi náboženství nabízenou těmi na vrcholu hierarchie jako Jedinou cestu. A na tomto okraji jsou spiritualita a příroda v nepřerušeném vztahu.  

Cofounder of the Wild Church Network, Victoria Loorz introduces “edge walkers” who connect across faith traditions: 

My personal spirituality is rooted in the Christ tradition—a term I prefer over Christian, which is a label I find difficult to swallow these days. Rather, I see myself as an “edge walker,” wandering along the hemlines of the Christ tradition. I stand at the inside edge of a tradition that has brought many people, including me, deep pain and has also brought many people, including me, deep joy and meaning…. I’ve adopted this term, edge walker, from nature writer Terry Tempest Williams. [1] The Encyclopedia of Religion and Nature describes her edge walking as traveling “the narrow space between the religious tradition she credits for having ‘forged her soul,’ and her direct and very personal experiences in nature that have revealed a truth of their own.” [2]  

Perhaps you are an edge walker too. Edge walkers occupy a thin space and are by definition a bit lonely. Most people inhabit the vast spaces on both sides of edges. But those of us called to the thresholds—the edges between—live in this thin space and recognize one another when we meet. The edges between biosystems are called ecotones. These thresholds usually contain the most biodiversity and therefore are the most resilient….  

The time is coming soon when the edges we inhabit will start to redefine the center. And we will need to lean on and learn from one another as we, together, engage in the work of that redefining. Each of us is characterized by our own unique gifts, communities of influence, and a particular bio-region. But we cannot behave as silos. The more diverse our relationships are, the more resiliently we can hold our own individual edges.  

Loorz reminds us that mystics stand at the edges:  

Every religion has an edge where the mystics live. I once attended a conference organized by Ed Bastian, a Buddhist mystic whose calling is defined by his deep respect for and encouragement of interfaith spirituality. He gathered spiritual leaders from diverse traditions to consider what we had most in common: living on the same planet….  

We talked about how our faith traditions could connect us with the actual soil and water and creatures of Earth. And how that connection could be a spiritual foundation for the environmental movement. What I remember most was a golden thread of mystical connection with divine presence that all of us expressed in our relationships with the natural world. Even in our diversity, we all felt that we had more in common with one another—edge walkers from other traditions—than we did with people more firmly planted in the center of our own faiths…. 

There have always been edge walkers: those who didn’t follow along with the status quo, who didn’t swallow the version of religion offered by those on top of the hierarchy as The Only Way. And at that edge, spirituality and nature are in unbroken relationship.