Otec Richard se zamýšlí nad "obojí" povahou prorockého charismatu a povolání:  

Proroci byli jak radikálové, tak tradicionalisté. Byli radikálními věřícími v Boha a radikálními milovníky Božího lidu. Můžeme dokonce říci, že byli radikálními tradicionalisty. Jejich pronikavý vhled viděl do nitra jejich vlastní tradice, tradice, která sahala až ke smlouvě YHWH s Izraelem, tradice, která sahala dál než jejich nedávné náboženské instituce. Připomínali svému lidu Boží věrnost této smlouvě a vyzývali ho, aby byl věrný Bohu, který mu ji dal. [1]  

Prorocký dar neboli "charisma" je podle mého názoru vzácné, protože vyžaduje dvě zdánlivě protikladné věci - radikální tradicionalismus a šokující obrazoborectví zároveň. Za normálních okolností bychom si mysleli, že se tyto dvě věci navzájem vylučují. Většina lidí si nedokáže představit, že by obě mohly koexistovat, krotit se a vzájemně vychovávat.  

"Radikální tradicionalismus", který vidíme u proroků, se velmi liší od toho, co dnes vidíme u mnoha sociálních aktivistů, kteří se často stydí používat slova jako Bůh, víra, odevzdanost nebo důvěra. Dát dohromady protiklady, jako je radikální a tradiční, vyžaduje určitou úroveň lidské zralosti, fundovanosti, duchovní inteligence, ochoty nebýt oblíben a ochoty být pronásledován. [2]

Židovským prorokům bylo jedno, zda na ně ostatní pohlížejí jako na konzervativní nebo liberální. Záleželo jim pouze na tom, aby byli věrní Bohu. Některým připadali jako "konzervativci", kteří hlásají náboženství starých časů. Jiným připadali jako "liberálové" zpochybňující status quo. Totéž platí o prorocích v dnešní době. Mnoho lidí se obrátilo proti Martinu Lutheru Kingovi mladšímu (1929-1968), když vystupoval proti rasismu, chudobě a válce; on však byl pouze věrný povolání, které mu Bůh dal, aby hlásal evangelium svobody. Protiváleční proroci jsou označováni za radikály, i když nás vyzývají k návratu k prastaré tradici křesťanského pacifismu. Matka Tereza z Kalkaty (1910-1997) byla obdivována mnoha konzervativci, a přesto její radikální péče o chudé má kořeny ve stejné Kristově lásce jako evangelijní chudoba Dorothy Dayové (1897-1980), kterou konzervativci nenáviděli.  

Proroci, minulí i současní, nás nejprve vyzývají k takové zkušenosti Boží lásky, která radikálně mění náš pohled na sebe sama a náš pohled na život. Příliš často se zabýváme malichernostmi, na kterých nakonec vůbec nezáleží. Proroci říkají toto: Dovolte Bohu, aby pro nás udělal něco dobrého. Nechte se vést Bohem. Vstupte do zkušenosti Boží přítomnosti a lásky. Neměli bychom se divit, když zjistíme, že se zamilováváme do své tradice a chceme radikálně změnit to, jak se věci mají. Vstup do Božího vidění a lásky mění naše vnímání reality. [3]  

Father Richard considers the “both/and” nature of the prophetic charism and call:  

The prophets were both radicals and traditionalists. They were radical believers in God and radical lovers of God’s people. We can even say they were radical traditionalists. Their penetrating insight saw into the heart of their own tradition, the tradition that went back to YHWH’s covenant with Israel, the tradition that went further back than their recent religious institutions. They reminded their people of God’s faithfulness to that covenant, and they called them to be faithful to the God who gave it to them. [1]  

The prophetic gift or “charism” is rare, I believe, because it demands two seemingly opposite things—radical traditionalism and shocking iconoclasm at the same time. Normally, we would think these two things would cancel each other out. Most people cannot imagine that both can coexist, tame, and educate one another.  

The “radical traditionalism” we see in the prophets is very different from what we see today in many social activists, who are often embarrassed to use words like God, faith, surrender, or trust. To put together opposites such as radical and traditional demands a level of human maturity, groundedness, spiritual intelligence, a readiness not to be liked, and a willingness to be persecuted. [2] 

The Hebrew prophets did not care if others looked on them as conservative or liberal. They only cared about being faithful to God. To some, they looked like “conservatives” preaching old-time religion. To others, they looked like “liberals” questioning the status quo. The same is true of prophets in our day. Many people turned against Martin Luther King Jr. (1929–1968) when he spoke out against racism, poverty, and war; yet he was only being faithful to the call God had given him to preach the gospel of freedom. Antiwar prophets are labeled as radicals even when they call us back to the ancient tradition of Christian pacifism. Mother Teresa of Calcutta (1910–1997) was admired by many conservatives, and yet her radical care for the poor is rooted in the same love of Christ as the gospel poverty of Dorothy Day (1897–1980), who was hated by conservatives.  

The prophets, past and present, first call us into that experience of God’s love which radically alters our vision of ourselves and our outlook on life. Too often we are concerned about petty things that in the end do not really matter. What the prophets are saying is this: Let God do something good for us. Let God lead. Enter into the experience of God’s presence and love. We shouldn’t be surprised if we find ourselves falling in love with our tradition and wanting to radically change the way things are. Entering into the vision and love of God alters our perception of reality. [3]