Miriam, sestra Mojžíše a Árona, je prvním ženským prorokem jmenovaným v Hebrejských písmech. Vypravěčka Kelley Nikondeha nabízí svůj nápaditý výklad scény u Rudého moře z 2. knihy Mojžíšovy 14-15:  

Jaké mocné tajemství! Vody se zvedaly v průsvitných stěnách, ryby visely v obrácených proudech, když byl Leviatan fakticky rozťat na dvě poloviny, a Miriamini příbuzní kráčeli po suché zemi přímo středem, jako by uzavírali novou smlouvu s JHWH. Přistihla se, že zpívá verše z ukolébavek své matky -Kůň a jezdec spadnou do moře - a lid jí to v hlasitém unisonu oplácel: Kůň a jezdec spadnou do moře! Zatočila se jako za mlada: Kdo je ti podobný, Hospodine, mezi bohy? Odpověděly jí procházející davy: Nikdo není jako náš Pán mezi bohy! A když se poslední hebrejská pata zvedla z vyschlého mořského dna, tyčící se překážky se uvolnily jako dvojí tsunami a poslaly egyptské vozy do temného moře. Miriam stála vedle svých bratrů v šoku, v nevysloveném úžasu.... 

Miriam, prorokyně, stála nad mořem s bolestí. Několik vdov přišlo vedle ní a sdílelo její nářek nad mrtvými. "U jejich stolů teď budou prázdná místa," promluvila prosebným tónem. "Víme, co to udělá se srdcem." ... "Budu na tvého syna vždycky pamatovat," zašeptala Miriam jako modlitbu a slib. Prorok, ztěžklý šperky a slzami, přísahal, že slyší Boha plakat přes rameno. Otočila se k malému hloučku žen. "Pojďme dolů na břeh a oplakávejme mrtvého, aby naše vlastní srdce nezvápenatěla a nezatvrdla jako faraonova." A tak zatímco Hebrejci lámali nekvašené chleby v chladu oné první svobodné noci, ženy plakaly s Bohem a anděly.  

Po uctění soucitu, který v ní vzklíčil, vede Miriam svůj lid při oslavě osvobození:  

Noc praskala alchymií táborového ohně, opojnou směsicí šlehajících plamenů, kouře šlehajícího k nebi, praskání a syčení zlatých jisker. Pak se táborem rozezněla bubnová linka. Miriam vyloudila kadenci, která se nepodobala žádné jiné, nespoutanou a svobodnou. Ženy sáhly po svých bubnech a přidaly se k písni. Prorok začal zpívat, harmonie se stupňovaly a hlasitost se zvyšovala, jak se její ženy dostávaly do formace. Prorok, jatý moudrostí, skládal osvobozující texty. V průběhu desetiletí v ní matčiny ukolébavky dozrály v hymny svobody, které nyní nacházely své nejplnější, nejpravdivější vyjádření. Byla to touha všech porodních bab a matek dohromady, minulých i současných, volajících po šalomu, která naplňovala každou sloku.  

Miriam zpívala o zvratu - o dospělých mužích vhozených do moře místo nemluvňat. O mocné Boží paži, která je silná, aby zachránila (i když na její vkus trochu pomalá). Podle některých badatelů složila Miriam nejstarší hebrejské písně o svobodě, ty, které se staly litaniemi o osvobození, jež měl zpívat její vlastní bratr Mojžíš.

Miriam, the sister of Moses and Aaron, is the first female prophet named in the Hebrew Scriptures. Storyteller Kelley Nikondeha offers her imaginative interpretation of the scene near the Red Sea from Exodus 14–15:  

What a mighty mystery! The waters rose up in translucent walls, fish dangled in upturned currents as Leviathan was effectively cut in two, and Miriam’s kin walked on dry land right through the middle as if they were cutting a new covenant with YHWH. She found herself chanting lines from her mother’s lullabies—The horse and rider will fall into the sea—and the people echoed her back in a voluminous unison: The horse and rider will fall into the sea! She twirled like her younger self: Who is like you, O Lord, among the gods? The throngs in transit responded: No one is like our Lord among the gods! And when the last Hebrew heel lifted off the dried seabed, the towering barriers released like twin tsunamis, sending the Egyptian chariots crashing into the dark sea. Miriam stood by her brothers in shock, in unspoken awe…. 

Miriam, prophet, stood over the sea aching. A few widows came alongside her, sharing in her lament for the dead. “There will be empty places at their tables now,” she spoke in a plaintive tone. “We know what that does to a heart.” … “I will remember your son always,” Miriam whispered like a prayer and a promise. The prophet, heavy with jewelry and tears, swore she heard God weeping over her shoulder. She turned to the small band of women. “Let’s go down to the shore and mourn the dead, lest our own hearts calcify and become hard like Pharaoh’s.” And so while the Hebrews broke out their unleavened bread in the cool of that first free night, the women wept with God and the angels.  

After honoring the compassion welling up within her, Miriam leads her people as they celebrate their liberation:  

The night crackled with campfire alchemy, an intoxicating mix of gyrating flames, smoke snaking toward the sky, the pop and hiss of golden sparks. Then the drum line sounded across the camp. Miriam pounded out a cadence unlike any other, unfettered and free. Women reached for their own drums and joined the song. The prophet started singing, harmonies building and volume increasing as her women got into formation. The prophet, yoked with wisdom, composed liberation lyrics. Over the decades, her mother’s lullabies had matured into anthems of freedom inside her, now finding their fullest, truest expression. It was the longing of all the midwives and mothers together, past and present, crying out for shalom that saturated each stanza.  

Miriam sang of the reversal—grown men tossed into the sea instead of infant sons. Of God’s mighty arm strong to save (if a bit slow for her liking). According to some scholars, Miriam composed the earliest Hebrew freedom songs, the ones that became the liberation litany her own brother, Moses, would sing.