Autorka Connie Zweigová píše o tom, jak s přibývajícím věkem přesouváme důraz z našich "rolí" na naši "duši" a jak nám práce se stínem umožňuje objevit hlubší identitu: 

Stín je naše osobní nevědomí, ta část naší mysli, která se nachází za naším vědomím nebo pod ním.... Stín je klíčem k odstranění vnitřních překážek, které nám brání v nalezení pokladů pozdního života....  

Stín je jako temná komora, v níž dřímají naše pocity, sny a obrazy. Práce se stínem je jako proces vývoje, v němž naše pocity, sny a obrazy znovu ožívají.  

V souvislosti s věkem se většina z nás učí, že být nezávislý, rychlý, produktivní a silný je vysoce ceněno a vede to k odměnám v podobě uznání a postavení. Na druhou stranu se učíme, že jejich opačné vlastnosti - závislé, pomalé, neproduktivní a slabé - jsou znehodnoceny a vedou k neschválení a hanbě. Přirozeně se děsíme ztráty těchto společensky přijatelných vlastností, protože stárneme, zpomalujeme se, děláme méně a více potřebujeme ostatní.  

Pokud naše představy o stárnutí a asociace s ním zůstávají mimo naše vědomí, dřímají v temné komoře, pak... si ani nevšimneme, že je nevnímáme. Stejně jako můj devětaosmdesátiletý přítel, který mi řekl, že nechce být se "starými lidmi", protože není jako oni, popíráme svou realitu a odmítáme část sebe sama. Naše fyzické, kognitivní a emocionální změny s sebou nesou těžké břemeno studu. Ale bez tohoto uvědomění jsou naše příležitosti ztraceny.  

Když se naučíme navázat vědomý vztah s těmi částmi sebe sama, které jsou mimo vědomí, můžeme se naladit na mnoho svých vnitřních hlasů a odhalit, které z nich pro nás mohou být průvodci právě teď - a které mohou sabotovat naše sny. Můžeme se naučit zpomalit, se zvědavostí se obrátit do svého nitra a otevřít se tomu, co nás volá, aniž bychom to zavrhli - a aniž bychom se tím nechali ovládnout. Tomu říkám "romantika" se stínem. [1] 

Otec Richard uznává, že práce se stínem, která spočívá v překonání ztotožnění se s našimi rolemi a osobnostmi, trvá celý život:  

S lítostí musím konstatovat, že práce se stínem pokračuje až do konce života, jen s tím rozdílem, že už nejsme tak překvapeni svými překvapeními ani tak totálně poníženi svými poníženími! S přibývajícím věkem od sebe začínáme očekávat různé formy polovičatosti, klamu, marnivosti nebo iluzí. Nyní je však dokážeme prohlédnout, což ničí většinu jejich hry a síly.  

Všichni se v mládí ztotožňujeme se svou osobností tak silně, že se stáváme experty na popírání a učíme se eliminovat nebo popírat vše, co ji nepodporuje. Naše stínové já z nás všech na určité úrovni dělá pokrytce, někoho, kdo spíše hraje roli, než aby byl "skutečný". Všichni jsme v té či oné skříni a společnost nás dokonce podporuje v tom, abychom své role hráli. Obvykle všichni ostatní náš stín vidí, takže je zásadní, abychom se dozvěděli, co o nás všichni ostatní vědí - kromě nás! [2] 

Author Connie Zweig writes about shifting our emphasis from our “roles” to our “souls” as we age, and how shadow-work allows us to discover a deeper identity:  

The shadow is our personal unconscious, that part of our mind that is behind or beneath our conscious awareness.… The shadow holds the key to removing the inner obstacles that block us from finding the treasures of late life.…  

The shadow is like a darkroom in which our feelings, dreams, and images lie dormant. Shadow-work is like the process of development in which our feelings, dreams, and images come back to life.  

In the context of age, most of us learn that being independent, quick, productive, and strong are highly valued and result in rewards of approval and status. On the other hand, we learn that their opposite traits—dependent, slow, unproductive, and weak—are devalued and result in disapproval and shame. Naturally, we dread the loss of these socially acceptable traits as we age, slow down, do less, and need others more.  

If our images of and associations with aging remain outside of our awareness, dormant in the darkroom, then … we don’t even notice that we fail to notice them. Like my eighty-nine-year-old friend, who told me that he didn’t want to be with “old people” because he wasn’t like them, we deny our reality and reject a part of ourselves. Our physical, cognitive, and emotional changes carry a heavy burden of shame. But without that awareness, our opportunities are lost.  

When we learn how to establish a conscious relationship with those parts of ourselves that are outside of awareness, we can attune to our many inner voices and detect which can be guides for us now—and which can sabotage our dreams. We can learn to slow down, turn within with curiosity, and open to what’s calling to us without dismissing it—and without being taken over by it. That’s what I call “romancing” the shadow. [1] 

Father Richard acknowledges that the shadow work of moving beyond identification with our roles and personas takes a lifetime:  

I’m sorry to report that shadowboxing continues until the end of life, the only difference being that we’re no longer surprised by our surprises or so totally humiliated by our humiliations! As we age, we come to expect various forms of half-heartedness, deceit, vanity, or illusion from ourselves. But now we can see through them, which destroys most of their game and power.  

We all identify with our persona so strongly when we are young that we become experts at denial and learn to eliminate or deny anything that doesn’t support it. Our shadow self makes us all into hypocrites on some level, someone playing a role rather than being “real.” We’re all in one kind of closet or another and are even encouraged by society to play our roles. Usually everybody else can see our shadow, so it is crucial that we learn what everybody else knows about us—except us! [2]