Pastorka a veřejná teoložka Nadia Bolz-Weberová popisuje, jak nás zdůrazňování "čistoty" odvádí od svatosti:  

Naše systémy čistoty, i ty, které byly zavedeny s těmi nejlepšími úmysly, nás nečiní svatými. Vytvářejí pouze zasvěcence a outsidery. Jsou to mechanismy pro dodávání naší vybrané drogy: samospravedlnosti, když nám po bradě stéká šťáva z ovoce stromu poznání dobra a zla. A tyto systémy čistoty ovlivňují mnohem víc než jen náš vztah k sexu a alkoholu: projevují se v politické ideologii, ve způsobu, jakým se lidé navzájem ostouzejí na sociálních sítích, ve způsobu, jakým jsme posedlí "čistým stravováním". Čistota nejčastěji vede k pýše nebo k zoufalství, nikoli ke svatosti. Protože svatost je o sjednocení s a čistota je o oddělení od....  

Spojit se se svatostí znamená získat přístup k nejhlubší, nejšťavnatější části naší duše. Možná právě proto jsme si kolem sexu i náboženství stanovili tolik hranic, ochran a pravidel..... Když se však hranice, ochrana a pravidla stanou důležitějšími než posvátná věc, kterou mají chránit, dochází k obětem.  

Ať už se však snažíme o čistotu mysli, těla, ducha nebo ideologie sebevíc, čistota není totéž co svatost. Je jen snazší definovat, co je čisté, než co je svaté, a tak předstíráme, že jsou zaměnitelné.  

Bolz-Weber poukazuje na Ježíšovy činy, které povzbuzují k hledání svatosti místo čistoty:  

Ježíš zřejmě toužil po spojení s lidmi kolem sebe, nikoli po odloučení. Dotýkal se lidských těl považovaných za nečistá, jako by sama byla svatá: mrtvých holčiček, malomocných, menstruujících žen. Lidé jeho doby byli znechuceni tím, že Ježíšovi učedníci jedí neumytýma rukama, a snažili se ho za to zahanbit. On však odpověděl: "Ne to, co vchází do úst, činí člověka nečistým, ale to, co z nich vychází, jej poskvrňuje" [Matouš 15,11]. Byl věrný zákonu, jen ne na úkor lidí.  

Ježíš neustále porušoval hranice slušnosti, aby se dostal k lidem na druhé straně této hranice, k těm, kteří jí byli zraněni, k těm, kteří byli odděleni od ostatních: k lidem bez matky, k sexuálním pracovnicím, k obětem i k těm, kteří se stali obětí. Záleželo mu na skutečné svatosti, na spojení věcí lidských a božských, na jednotě hříšníků, na sblížení toho, co bylo dříve odděleno.  

Když přemýšlím o svatosti, takové, která je smyslná a ztělesněná, zbavená studu a hluboce přítomná v daném okamžiku a vychází ze spojení s Bohem, vzpomenu si na konkrétní scénu z evangelií, kdy přímo uprostřed večeře žena rozlomí nádobu s myrhou a vylije ji Ježíšovi na nohy [Lk 7,37-38]. Poté vezme své nesvázané vlasy a otře mu nohy, čímž smísí svou hřívu, slzy a oběť na Božích nohou. Její oddělenost, od sebe samé i od Boha, se v tu chvíli zmírňuje. Svatost spletla prameny jejího bytí do původní a božsky integrované konfigurace.

Pastor and public theologian Nadia Bolz-Weber describes how emphasizing “purity” leads us away from holiness:  

Our purity systems, even those established with the best of intentions, do not make us holy. They only create insiders and outsiders. They are mechanisms for delivering our drug of choice: self-righteousness, as juice from the fruit of the tree of knowledge of good and evil runs down our chins. And these purity systems affect far more than our relationship to sex and booze: they show up in political ideology, in the way people shame each other on social media, in the way we obsess about “eating clean.” Purity most often leads to pride or to despair, not holiness. Because holiness is about union with, and purity is about separation from….  

To connect to the holy is to access the deepest, juiciest part of our spirits. Perhaps this is why we set up so many boundaries, protections, and rules around both sex and religion…. But when the boundaries, protections, and rules become more important than the sacred thing they are intended to protect, casualties ensue.  

But no matter how much we strive for purity in our minds, bodies, spirits, or ideologies, purity is not the same as holiness. It’s just easier to define what is pure than what is holy, so we pretend they are interchangeable.  

Bolz-Weber points to Jesus’ actions to encourage seeking holiness over purity:  

Jesus seemed to want connection with those around him, not separation. He touched human bodies deemed unclean as if they were themselves holy: dead little girls, lepers, menstruating women. People of his day were disgusted that Jesus’ disciples would eat with unwashed hands, and they tried to shame him for it. But he responded, “It is not what enters the mouth that makes one unclean but what comes out of it that defiles” [Matthew 15:11]. He was loyal to the law, just not at the expense of the people.  

Jesus kept violating boundaries of decency to get to the people on the other side of that boundary, those who’d been wounded by it, those who were separated from the others: the motherless, the sex workers, the victims, and the victimizers. He cared about real holiness, the connection of things human and divine, the unity of sinners, the coming together of that which was formerly set apart.  

When I think of holiness, the kind that is sensual and embodied and free from shame and deeply present in the moment and comes from union with God, I think of a particular scene in the Gospels when, right in the middle of a dinner party, a woman cracks open a jar of myrrh and pours it over Jesus’ feet [Luke 7:37–38]. She then takes her unbound hair and wipes his feet, mixing her mane, her tears, and her offering on the feet of God. Her separateness, from herself and her God, is alleviated in that moment. Holiness braided the strands of her being into their original and divine integrated configuration.