Otec Richard hovoří o všudypřítomném pocitu studu, který se v naší společnosti zakořenil:   

To, co v knize Genesis nazýváme prvotním hříchem, by se možná dalo lépe nazvat prvotním studem, protože Adam a Eva o sobě říkají, že se cítí nazí. Jedny z prvních Božích slov k těmto nově stvořeným lidem zní: "Kdo ti řekl, že jsi nahý?". (Genesis 3,11). Poté jim Bůh jako švadlena v krásném mateřském obraze ušije kožené šaty (3,21). První věc, kterou Bůh po samotném stvoření dělá, je zakrytí studu těchto nových tvorů.  

To musí pojmenovat něco, co je v nás zásadní. Žijeme nejen v době úzkosti, ale také v době značného studu. Najdu jen velmi málo lidí, kteří se necítí nedostateční, hloupí, špinaví nebo nehodní. Když ke mně lidé přicházejí na poradenství nebo ke zpovědi, vždycky tak či onak vyjadřují: "Kdyby lidé věděli, co si myslím, co jsem udělal, co jsem řekl, co chci udělat, kdo by mě měl rád?". Všichni máme ten hrozný pocit zásadní nehodnosti. Má mnoho různých podob, ale nějakým způsobem se objevuje v životě každého z nás, i když si to nepřipouštíme.  

Vina se prý týká věcí, které jsme udělali nebo neudělali, ale náš stud se týká prvotní prázdnoty našeho bytí. Stud se netýká toho, co jsme udělali, ale toho, kým jsme a kým nejsme. Vina je morální otázka. Stud - přinejmenším základní stud - se týká samotného našeho bytí. Neřeší se ani tak změnou chování, jako změnou samotného sebeobrazu, našeho souladu s vesmírem. Stud se netýká toho, co děláme, ale toho, v čem setrváváme.  

Bůh je vždy iniciátorem. Bůh je vždy nebeským psem [1], který po nás jde, protože Bůh zná náš prvotní stud. Bůh vždy šije roucho lásky a ochrany, aby zakryl náš nesmírný a intenzivní pocit nehodnosti. Samotné naše pohyby směrem k Bohu jsou jen proto, že se Bůh nejprve pohnul směrem k nám.  

Zdá se, že lidé často vycházejí z tohoto předpokladu: "Když se budu chovat správně, jednoho dne jasně uvidím Boha."

Podle mého názoru je to tak. Biblická tradice však říká pravý opak: Pokud jasně uvidíme Boha, budeme se chovat dobře a lidsky. Naše správné chování nevede kumulativně k našemu pravému bytí; naše pravé bytí vede k případnému správnému chování. Mnozí z nás si myslí, že správná morálka povede k mystickému sjednocení, ale ve skutečnosti mystické sjednocení vytváří správnou morálku - spolu se spoustou zbylé radosti. Největším překvapením je, že někdy špatná morální reakce vede k samotnému zhroucení ega, které vede k našemu pádu do rukou živého Boha (viz Žid 10,31).  

Father Richard speaks to the pervasive sense of shame that has taken root in our society:   

What we call Original Sin in Genesis perhaps could be better called Original Shame, because Adam and Eve describe themselves as feeling naked. Some of the first words of God to these newly created people are “Who told you that you were naked?” (Genesis 3:11). Next, in a lovely maternal image, God as seamstress sews leather garments for them (3:21). The first thing God does after creation itself is cover the shame of these new creatures.  

This must name something that is fundamental within us. We live, not just in an age of anxiety, but also in a time of significant shame. I find very few people who do not feel inadequate, stupid, dirty, or unworthy. When people come to me for counseling or confession, they always express in one way or another, “If people only knew the things I think, the things I’ve done, the things I’ve said, the things I want to do, who would love me?” We all have that terrible feeling of a fundamental unworthiness. It takes many different forms, but somehow it appears in each of our lives, even if we do not acknowledge it.  

Guilt, I am told, is about things we have done or not done, but our shame is about the primal emptiness of our very being. Shame is not about what we have done, but about who we are and who we are not. Guilt is a moral question. Shame—foundational shame, at least—has to do with our very being itself. It is not resolved by changing behavior as much as by changing our very self-image, our alignment with the universe. Shame is not about what we do, but where we abide.   

God is always the initiator. God is always the Hound of Heaven [1] who goes out after us because God knows our primordial shame. God is always sewing garments of love and protection to cover our immense and intense sense of unworthiness. Our very movements toward God are only because God has first moved toward us.  

People often seem to start with this premise: “If I behave correctly, I will one day see God clearly.” Yet the biblical tradition says the exact opposite: If we see God clearly, we will behave in a good and human way. Our right behavior does not cumulatively lead to our true being; our true being leads to eventual right behavior. Many of us think that good morality will lead to mystical union, but in fact, mystical union produces correct morality—along with a lot of joy left over. The greatest surprise is that sometimes a bad moral response results in the very collapsing of the ego that leads to our falling into the hands of the living God (see Hebrews 10:31).