Učitelka CAC Rev. Dr. Barbara Holmes píše, že naše západní zvyky získávání a lpění činí životní přechody náročnějšími:  

Přechody se mohou uskutečnit pouze tehdy, pokud jsme ochotni opustit to, co jsme znali, světy, které jsme si vytvořili, a naše předpoklady o tom, "jak se věci mají". Nechat jít je předstupněm znovuzrození. Odhodíme zavazadla společenských očekávání a jako jitrnice se otevřeme možnostem každého nového dne, každého nového okamžiku, i když jsou tyto možnosti stinné a dezorientující.  

Naneštěstí na Západě nic nepouštíme. Držíme se pověsti a hmotných statků dlouho poté, co už je nepotřebujeme. Získané věci ukládáme do všech koutů a zákoutí domácnosti, než si pronajmeme skladovací jednotku, abychom si je mohli nadále držet. Omámeně se chytáme vztahů i dlouho poté, co jsou na hranici života, a lpíme na minulosti, která už neexistuje, chápavě, zoufale a zmateně.  

Říkáme, že se odpoutáváme, ale v naší společnosti se odpoutávání podobá spíše přetahování. Pilně si hlídáme své příběhy (ať už pravdivé, nebo ne), svůj životní styl a systémy přesvědčení, dokud nám je někdo nevytrhne ze zpocených dlaní. A přesto je odpoutání se nezbytnou součástí transformace....  

Puštění může být jedinou cestou ke znovuzrození. Pravda je taková, že se nedržíme ničeho! Svlékání již začalo. Když dojde k nejhoršímu, plně se odhalí naše návyková touha po kontrole a marnost našich přání. Jsme-li moudří, otevřeme svou mysl, ruce i srdce a necháme je jít.  

Nechci vás však uvádět v omyl: Nechat jít má své důsledky. Nakonec končí snažení, končí snaha něco zachránit a napravit, být nebo udělat. Je to, jako bychom se drželi zdi hory, kterou jsme si sami vytvořili, hory očekávání, snažení a cílů. Když tato hora zmizí, padáme....  

Když se pustíme, jedinou konstantou je Boží láska a Boží příslib, že nikdy nezůstaneme sami. Opouštíme svou veřejnou osobu a své snažení a usilování. Někdy je zapotřebí krize, aby nám připomněla, že to nemáme pod kontrolou. Tento prostor, který nazývám kontemplativní, je místem zlomu, zřeknutí se a čekání. [1] 

Spisovatelka a bývalá pastorka Felicia Murrellová popisuje nejistotu, která je vlastní přechodu:  

V záři tmy se odehrává proces:  

rozvíjení tajemství,  

věci, které nelze vyjádřit slovy, 

prah svobody, který mysl nedokáže pochopit.  

Ale tělo cítí, 

srdce ví:  

Toto je liminalita.  

Prah přechodu, 

od smrti k životu, od večera k ránu,  

od těhotenství k porodu. 

Neznámé je součástí toho všeho. [2] 

CAC teacher Rev. Dr. Barbara Holmes writes that our Western habits of acquisition and clinging make life’s transitions more challenging:  

Transitions can only take place if we are willing to let go of what we have known, the worlds we have created, and our assumptions about “how things are.” To let go is the precursor to being reborn. We discard the baggage of societal expectations and, like a morning glory, open to the possibilities of each new day, each new moment, even if those possibilities are shadowy and disorientating.  

Unfortunately, in the West, we don’t let go of anything. We hold onto reputation and material goods long after they are no longer needed. We store acquired stuff in every nook and household cranny before renting a storage unit so that we can continue to hold onto our stuff. Dazed, we clutch at relationships long after they are on life support and cling to a past that no longer exists, grasping, desperate, and confused.  

We say that we are letting go, but, in our society, letting go is more like a tug of war. We diligently guard our stories (true or not), our lifestyles, and our belief systems until they are ripped from our sweaty palms. And yet, letting go is a necessary part of transformation….  

Letting go may be the only path toward rebirth. The truth of the matter is that we are clutching at nothing! The stripping has already begun. When the worst happens, our addictive desire for control and the futility of our desires are fully exposed. If we are wise, we open our minds, our hands, and our hearts, and let go.  

However, I do not want to mislead you: Letting go has consequences. Finally, the striving is over, the effort to salvage and fix, be or do something, is over. It is as if we have been clinging to the wall of a mountain of our own making, a mountain of expectations, striving, and goals. When that mountain disappears, we plummet….  

When we let go, the only constants are God’s love and God’s promise that we will never be left alone. We let go of our public persona and our striving and pursuits. Sometimes it takes a crisis to remind us that we are not in control. This space that I name contemplative is a place of breaking, relinquishment, and waiting. [1] 

Writer and former pastor Felicia Murrell describes the inherent uncertainty of transition:  

In the radiance of dark, there is process:  

the unfolding of mystery,  

things words cannot articulate, 

a threshold to freedom the mind cannot comprehend.  

But the body feels, 

the heart knows:  

This is liminality.  

The threshold of transition, 

from death to life, from evening to morn,  

from gestation to giving birth. 

The unknown is a part of it all. [2]